Archiv štítku: Obludárium

Po příluckém půlmaratonu zbývá k vyřešení jediná otázka. Mám letošní sezónu zabalit rovnou, nebo to nějak doklepat ještě v říjnu a zabalit to dle původního plánu? Nakonec ponechávám trénink v udržovacím režimu (100 km za měsíc) s tím, že sezónu slavnostně zabalím jako loni v Otrokovicích na Podmolíkově memoriálu začátkem listopadu. Závod tento jest znám mimo dokonalé organizace i skvělou маскировкой, nicméně na webu AUTHOR TUFO TRILIFE se už koncem září objevuje pozvánka na poslední víkend v říjnu, 27. 10. v 10.30. Sláva, moje trápení bude o týden kratší.

Plán je jasný, užít si závod, čas pod 1:50 (ambiciózně i pod 1:45) půjde-li, nepůjde-li, tak přes 1:50. Plány poněkud nabourává předpověď počasí, v pátek se podívám na meteogram z Aladina pro Otrokovice:

a nestačím se drbat na hlavě, době závodu má déšť kulminovat. Tohle vypadá spíš na ploutve a neopren, než na běžeckou výbavu. Výhodou je, že každá další předpověd může být jen lepší a skutečně, v sobotu ráno to vypadá podstatně lépe,

v době mého předpokládaného doběhu má déšť dokonce ustávat. Jdu do toho.

Letos toho času moc není, tak jedu poměrně na poslední chvíli. Při příchodu hlasatel hlásá, že přeměřili trať a že se to poběží bez malého asi půlkilometrového kola na začátku, tedy krátký náběh a sedm kol. Tím mám i plán, zaběhnout to pomalejším tempem rychleji než loni. Za 100 korun startovného dostávám číslo 36 a za 200 korun zálohy čip. žádné velké otálení, převléknout, rozklušu se po startu. Řeším co na sebe, je mi jasné, že na rozdíl od eliťáků se na trati zdržím, tak nakonec vítězí pohodlí nad ambicemi a beru si relativně nepromokavou cyklistickou bundu, kterou v případě zmírnění deště/vlastního přehřátí sundám. Číslo připínám na elasťáky, ty si sundávat rozhodně nebudu a přes ně nic taky nedám, neb další vrstvu nemám. Mírně mě znervózňuje konkurence, vzhledem k počasí tady moc konkurentů mít nebudu.

Je odstartováno. A skutečně, po chvíli to spolu s běžcem 34 jistíme zezadu a na obrátce prvního kola jsme už bezpěčně poslední. Naštěstí nás nepronásleduje žádná sanitka. Tak si pěkně běžíme, zodpovědně se střídáme v udávání tempa čela závodu (toho zadního čela). Ale není tak zle, ve třetím kole předbíháme jednu štafetu a přední čelo nás bere o kolo, tak to nevypadá tak blbě. Dávám Carbonex, několikrát řeším, že bych tu bundu mohl sundat, ale při průběhu cílem se vždycky rozprší, tak si ji nechám. V závěru pátého kola řeším dilema, vychází to, že bych cílem probíhal současně s finišujícími vítězi, takže buďto trochu zrychlím, a nedostanu dvě kola, nebo trochu zpomalím a vychutnám si souboj nejlepších v cílové rovince naživo. Volím za bé.

Fotka stojí za popis. Uprostřed číslo 27 Přema Žaludek, jinak vítěz závodu v cíli, vpravo půlka Petra Vabrouška, druhý v pořadí v cíli. Vlevo moje občerstvující se maličkost, ještě dlouho ne v cíli, ještě půl hodiny = dvě kola do cíle.

Druhý Carbonex už nedávám, rozhoduji se při tomto tempu důvěřovat svému sádlu a v pohodě závod dokončuji. Oficiální čas 1:47:57 tedy jen o minutu pomaleji než na Příluku za značně horších podmínek a v podstatně větší pohodě, tentokrát jem nepřepálil. Znamená to 36. místo z 42 startujících (včetně štafet), v kategorii M49 osmý z osmi, o parník za sedmým. Já to říkal, že dneska nebudu mít konkurenci.

Vrátit čip, nafasovat stravenku na párek a rychle vyklusat. Vyklusat jdu na tartan a skutečně dle předpovědi v tuto chvíli na chvilku déšť ustává. Po výklusu rychle osprchovat, dneska ta teplá voda přijde k duhu, sníst zasloužený párek a s pocitem dobře odběhnutého závodu, navzdory elementálům, domů.

Svou účast už jsem zhodnotil, ještě pár slov k závodu. Organizace je skvělá, čipy, křižovatky jištěné dobrovolníky, rychlá trať (letos snad i přesně změřená), podpora radnice, to přece musí být běžců jako máku. Ale není. Letos se podepsalo počasí, ale ani loni to nebyla hitparáda. Jak jsem byl psal, závod byl dlouho v ilegalitě, nebyl například ani v Domanského Termínovce, neobjevil se ani na behej.com. Ano, jak jsem pochopil, měl svoji facebookovou stránku, nakonec se objevil na bezvabeh.cz, ale stejně kandiduje na titul nejutajenější závod (aka Půlmaraton Na mýtince).

Tímto končím svou třetí běžeckou sezónu, v listopadu trochu vydechnu a v prosinci do toho doufám zase začnu bušit. Hodnocení sezóny bude následovat.

• Záznam z Garminu
• Loňský ročník

Závod:

Původní záměr na jaře byl, že pokud to půjde, tak tohle bude vrchol podzimní sezóny s pokusem o osobák, a to pod sto (čti hodinu čtyřicet). Jenomže zatímco jarní sezóna vyšla tréninkově (až na promrzlý začátek února) i závodně (no až na singularity) vzorně. Tak v létě to slavné nebylo. Rychlostně to nestojí za nic, květen až červenec to bylo i objemově slabší (tak 150 km měsíčně), vytrvalostně se to naopak zdálo býti dobré, srpnový objem 230 km+ je třetí největší, tak není důvod k panice. Po Strojařské desítce jsem dával dva týdny pauzu kvůli kolenu (asi natažené vazy), ale pořád nepanikařím, však naběháno je. Je mi jasné, že jarní forma není, ale co kdybych zkusil předstírat, že je? Ale stejně největší motivací je, že na tomhle závodě jsem tak trochu inventář, běží se potřetí a já jsem zatím nechyběl, navíc při obou předchozícvh startech jsem si doběhl pro osobák. Tak se v neděli ráno registruji, rozklus je v pohodě, koleno drží, tak hr na ně. Ve srovnání s prvním ročníkem loni na podzim je účast i nabušenost závodníků podstatně vyšší. Běží se necelých devět koleček na celkem rovinatém okruhu.

Je odstartováno, tak do toho od začátku šlapu. Vím, že na půlmaraton za 1:40 je potřeba běžet kilometr za 4:44,4, tak se snažím s tím, že časem budu muset zpomalit. Umírám asi na šestém kilometru, naštěstí je přítomen fotograf a máme to zdokumentováno:
Varování: Mám zlej kukuč. Kdo se na mě jedním vočkem podívá, hroznej strach ho v tu ránu pojme a vlasy se mu hrůzou zježí! Kdo na mě vobouma vočima pohlídne, husí kůže mu naskočí po celým těle a do smrti smrťoucí veselej nebude!

Dochází k tomu, co jsem tušil, dochází mi. Je na čase přehodnotit taktiku, je potřeba si užít občerstvovaček, šoupnout Carbonex, trochu zpomalit a ono to třeba půjde. Postupně přidávám více vody, zvyšuji otáčky z maxima na minimum, zapínám furtošlap funebrálního perigea a když vypustím kontroního chrousta,

tak vidím, že to jde, tedy běží. O kolo později už vypadám podstatně zdravěji:

Zbývá to jenom doběhnout, však to není daleko. Pohybem rovnoměrně zpomaleným, plnou parou vpřed. Ke všemu se ještě začíná oteplovat. Ale mě nic nerozhází, hůř už bylo, teď už může být jenom líp. A skutečně předbíhá mě čím dál míň lidí a při té bídě si to začínám užívat. Na 10 km jsem ještě pod padesát, ale je mi jasné, že druhá polovina bude pomalejší. Takže i 1:45 je ztraceno, pod 1:50 by to ale být mohlo, pokud úplně nevytuhnu. Tak ještě naposledy napít, polít a finiš do posledního kola. V posledním kole ještě dva běžce předběhnu. A v cíli už je to vyloženě pohoda, jako kdybych před hodinou a čtvrt ani neumíral, dokonce bych řekl, že vypadám lépe, než při doběhu 2 mil s úsměvem.

Po doběhu zkouším koleno a zdá se, že furt drží, ale chytají mě křeče. A to do svalů, o kterých jsem ani netušil, že je mám. No pro dnešek to bude muset jít bez výklusu, ten bych nedal. Tak aspoň rychle napít a pomalu na oběd. Na oběd to jde fakt pomalu, zvou nás ať jdeme, říkám, že půjdu hned, jak trochu povolí křeč. Oběd mě dává celkem rychle dohromady, nealko pivo je vyloženě lék. Po obědě při čekání na vyhlášení ještě bosky vyklusávám.

Oficiální čas 1:46:49, mezi muži 37. z 54, kategorie se nevypisují. Nad takovým závodem bych měl asi zoufat, ale jsem spokojen. Jediná chyba byl příliš ambiciózní plán, ale podařilo se mi ho celkem včas korigovat. Chtělo to odzačátku běžet asi na čas 1:45 (což je tempo rychlejších 5 minut na kilometr). Velkým překvapením je pro mě průměrný tep 164 (poctivých), žil jsem v domnění že 160 je můj ANP, evidentně něco bylo jinak. Velmi příjemně strávené dopoledne, díky SCMT za závod.

• Záznam z Garminu
• Stránky závodu u SCMT, výsledky a fotky
• První zlínský půlmaraton na blogu
• Druhý zlínský půlmaraton na blogu

Rozklus:

Závod: