Dneska jubilejní 32. závod. Skoro by se dalo říct, že s takovou zkušeností už to bude brnkačka. Všechno ale bylo trochu jinak…
Půlka března znamená ve zdejší termínovce Josefský běh. (Skoro) desítku s nezanedbatelným převýšením, částečně terénní a každopádně zajímavým profilem. Tentokrát bylo vše komplikované tím, že v týdnu před závodem jsme sem měli pozvané ze světa zástupce, což pro mě například znamenalo třikrát autem na otočku Vídeň. Tréninku jsem moc nedal, ale o odpočinku se rozhodně mluvit nedá.
Trať je letos mírně pozměněná, prudký výběh následuje už sto metrů po startu, ale subjetkitvně se mi to nezdá taková rasovina jako loni. Dál už je to stejné jako loni, po lesní cestě pořád mírně vzhůru nad Štákovy Paseky, pak po asfaltce dolů směr Příluky, nejdříve mírně, pak prudčeji a když už je to fakt hodně velká střecha, přijde obrátka a celé se to běží zpátky. S přehledem to nejjedovatější, co se tady běhá. Další věc, která je diametrálně odlišná od loňska je počasí – loni to byl první jarní výběh v krátkém, letos je pod nulou a čerstvý poprašek sněhu. Při rozklusu zjišťuji, že mně (a nejen mně) to podkluzuje, tak vzdávám původní cíl – vylepšit loňský čas a jde mi o jediné – dostat se v pořádku do cíle.
Před startem, sundávám si bundu a jdu na to. Po startu se nikam moc neženu, tenhle běh se na naší úrovni nerozhoduje při prvním výběhu, tak se raději trochu šetřím.
Po výběhu na lesní cestu, číslo 35 stále žije (aby ne, je to 400 metrů od startu). Za chvíli se přeuspořádáme, chytám se skupinky s Jiřím Prokopem a makáme vzhůru. Za vrcholem Jiří zrychluje a ze skupiny jsem jediný, kdo se ho udrží. Tak takhle se správně běhají kopce, učme se od zkušených. Po obrátce to do kopce chvilku tahám já a je tady lama poprvé – rozvazuje se mi levá bota. Tak ji rychle zavázat a zkusit dotáhnout. Po pár stech metrech je tady lama podruhé – rozvazuje se i pravá bota, tak v klidu zavázat, skupina je v … tahu. Tak běžím sólo a celkem mi to jde, ti přede mnou se mi moc nevzdalují. Za vrcholem to zase rozbaluji a jsem jedním běžcem stáhnut a zároveň jednoho běžce stáhnu. V posledním stoupání nasazuji k rozhodujícímu trháku a skutečně jsem se utrhnul tak do klesání jdu jako první. Jdu do toho zase naplno, ale jenom docvakávám předchozí skupinu (to je ta, co mi utekla, když jsem si zavazoval boty) a dál nepředbíhám, přece jen je to dneska smekavé, tak ať nejsou zbytečně zranění.
Do cíle už je to jenom kousíček. Za povšimnutí stojí balancování běhu vychýlením spodní čelisti. Ještě bacha na led před cílem a jsem tady. A je tu lama do třetice všeho dobrého – tak jsem se nechal unést závěrem, že jsem zapomněl vypnout stopky. To se mi ještě nestalo. Vzpomínám si na to až když mám odevzdané číslo a zastavuji je na 47:13. Doma rekonstruuji z .tcx souboru výsledný čas na 46:30.
Naštěstí už jsou výsledky, takže oficiálně 46:26 (loni 48:16), což je 42. místo z 64 (45. z 63), v kategorii 8. z 10 (8. z 11). Tedy celkově zlepšení i po odhlédnutí od modifikované tratě a jiného počasí. Při podrobnější analýze jsem zjistil, že výběhy byly stejné nebo mírně pomalejší, ve srovnání s loňskem ale mám ďábelsky rychlejší seběhy.
Záznam z Garminu tentokrát i s náhledem:
Hlavně mě štve půlmaraton, podle desítky bych ho měl být schopen dát hravě hluboko pod 100 (čti 1:40) a skutek zatím utek. Tohle je tedy moje priorita pro začátek.
