3. března – 1/2 maraton Zlín • Self-Transcendence Race

Nějak jsem ještě nestihnul publikovat plány na tuto sezónu. Ve stručnosti – jsou velice skromné, rád bych osobák na všech tratích s výjimkou desítky Hlavně mě štve půlmaraton, podle desítky bych ho měl být schopen dát hravě hluboko pod 100 (čti 1:40) a skutek zatím utek. Tohle je tedy moje priorita pro začátek.

Původně jsem na dnešek plánoval první vrchol, tradiční půlmaraton zaběhnutý netradičně pod sto (1:40). Proto jsem v minulém týdnu vynechal Rohálovskou desítku a v tomto týdnu bylo v plánu ladit. Leč člověk míní a okolnosti mění. Necelé dva týdny před závodem přichází kuriózní stopka, bolavý zub. Zlatá paní zubařka mě dává dohromady, ale přesto to znamená dva týdny před závodem pouhých dvacet kilometrů. A výpadek dva týdny před půlmaratonem, to už tu jednou bylo a dobře to nedopadlo.

Plán na vrchol se odsouvá na neurčito a v tomto týdnu jdu plný trénink, včetně úterních výživných intervalů 1600 – 1200 – 800 – 1200 – 1600. Ve čtvrtek ale přichází další zvrat, doma je toho nějak moc, tak místo plánovaných 12 – 15 km se dostanu tak akorát na svižnou osmičku a při zápisu do tréninkového deníku mi dochází, že trénink tento týden je přesně stejný, jako před úspěšným loňským jarním půlmaratonem. Že by změna situace? Navíc na západní frontě jsou ohlášeny na sobotu hromadné ataky čtyřicítky modrým týmem, tak že bych přece jen tu svou jedna-čtyřicítku zkusil? V sobotu jdu na Dvě míle s úsměvem a daří se mi krotit ambice, závod tréninkově vyklusávám za devatenáct minut (o pět a půl minuty pomaleji než obvykle) a zbývá jen čekání na zprávy z Kbel. Zprávy jsou skvělé, co to znamená na východní frontě? Велика Россия, а отступать некуда, — позади Москва.

Tolik tedy úvodem. Ráno jedu po deváté převlečený z domu. Filípek měl v noci problémy s rostoucími zoubky, takže jestli něco nejsem, tak dobře vyspaný. Ale to je jenom drobnost. Přihlášku jsem dával při únorových Dvou mílích, zbývá jenom zaplatit 80 korun startovného, dostávám číslo 15. Rozklusat a na start, necelých devět kol, celkem rovina, vítr západní, nikterak silný. Je odstartováno, časy pod 4:44 držíme hravě, běžíme pěkná skupinka, občas to potáhnu osobně. Mentální bariéru na šestém kilometru hravě překonávám, dávám Carbonex, prostě idyla, která trvá až do desátého kilometru, tam jsme za skvělých 46:20, ale skupina se rozpadá. Jedno kolo běžím sólo a pěkně to dře. Dvanáctý kilometr za 4:54 – na osobák to bude, ale s 1:40 se můžu rozloučit. Naštěstí mě na třináctém kilometru předbíhá Hana Večerková a je mi jasné, že jde o vše. Musím ji uviset.

Nová skupina, tři kola do konce.

Tak visím a trpím. Na to, že bych ji vystřídal nemám síly. Další morální vzpruhou je přítomnost Jirky Kozubíka (autora fotek). Při náběhu do předposledního kola se ho ptám, jestli už jsou vítězové. Ještě ne, to ale znamená, že tentokrát nedostanu dvě kola! No to je lepší než skvělé. Hanky se držím až do náběhu do posledního kola, bohužel ještě potřebuji občerstvovačku, ale poslední kolo dám hravě i za své. Navíc mám neodbytný pocit, že mě žádná závodnice nenadělila kolo (pocit podle výsledků potvrzen, jakkoli je tento fakt poněkud zlehčen mateřskými povinnostmi eliťaček). Tak vzhůru do posledního kola, 1:40 tam bude, bude tam i 1:39?

Je to tam – 1:38:52, téměř přesně po roce nový osobák o 3:42, ale hlavně sub100.

Vyčerpaný, ale bez křečí, poděkovat spoluběžkyni, napít vyklusat. Převléct, na oběd a zatleskat vítězům. Nestihl jsem poděkovat Jirkovi Kozubíkovi, tak to činím aspoň teď, díky za podporu, fotky i video.

Už jsou venku výsledky, čas potvrzen, mezi muži 42. z 80, kategorie se nevypisují.

• Záznam z Garminu
• Stránky závodu u SCMT, výsledky a fotky