Archiv štítku: Závod

Otrokovický půlmaraton se přece jenom objevil v termínovce, tak jsem se rozhodl, že jím ukončím sezónu. Plán byl pod 1:50, to znamená kilometr za 5:13. Registroval jsem se po půl deváté mezi prvními, za 100 korun startovného jsem obdržel startovní číslo 11 a za 200 korun zálohy čip. Nechtělo se mi tvrdnout na místě, tak jsem ještě zajel do Billy nakoupit proviant. Když jsem se kolem půl desáté vrátil, už bylo parkoviště docela plné. Okouknul jsem co a jak a šel jsem se do šatny převléknout. Protože v propozicích upozorňovali na nehlídanost šatny, tak jsem si věci zamknul do auta a šel se rozklusat. Deset minut před startem padá konečné rozhodnutí v čem poběžím – nahoře krátké, dole dlouhé.

V 10:30 je odstartováno, běží se cílová rovinka, jeden krátký a sedm dlouhých okruhů, viz záznam trasy. Na začátku to všichni samozřejmě napálí, ale postupně se propracovávám dopředu. Běžím rychleji než je plánované tempo, první kilometry jsou pod 5:00, tepy lehce přes 160, ale ty nejsou v závodě tak směrodatné. Na pětce jsem zhruba za 24:30, na desítce lehce přes padesát. Pak přichází trochu propad, ne proto, že by mi došlo, ale není nikdo, s kým bych běžel a sám ještě nedokážu držet tempo. Na devátém kilometru si šoupám první Carbonex.

Běží se mi celou dobu výborně, na patnáctém kilometru mě začíná tahat levý nárt, neboť jsem si blbec po rozklusu znovu zavázal boty a asi je moc utáhnul. V předposledním kole trochu zazlobí žaludek, tak druhý Carbonex raději nedávám. Kolo a půl před cílem mě předbíhá skupinka, o které se domnívám, že mě berou o kolo, ale věším se za ně a k mému překvapení jdou se mnou i do posledního kola. Výborně. Ze skupinky nakonec zůstává jen dvojice, tak jsem se háknul za ně. V tu chvíli přichází největší horor běhu. Domnívám se, že na čas 1:50 mám slušnou rezervu, ale buď Garmin fest proměřil, nebo je závod delší, na 1:50 musím hodně finišovat. Tak jdu chvilinku před tu dvojici, co mě táhla. V cílové rovince mně dávají, ale nevadí, hlavně že pomohli.

Výsledný čas oficiálně 1:49:42, úkol splněn, osobák pod 1:50. Ale stejně by mě zajímalo, jak je to s tou délkou.

Rozklus

Vlastní závod:

Po závodě mě tak bolel nárt levé nohy, že jsem výklus musel vynechat

Půlmaraton, který pořádal ve Zlíně na Příluku Česko-Slovenský Sri Chinmoy Marathon Team (SCMT). Rozhodl jsem se vyzkoušet místní menší závod, jdu to z plného tréninku, ambice jsou dát to kolem dvou hodin, rozhodně nemíním atakovat tři měsíce starý osobák. Start plánovaný na deset hodin, prezentace od půl desáté. Doma jsem si vytisknul přihlášku a vyplnil, před půl desátou už jsem parkoval auto před Madal Balem na Příluku a hned se prezentoval. Za směšných 50 Kč jsem dostal pěkné číslo – Život, vesmír a vůbec (42). Zázemí je ve firmě Madal Bal, okruh má o něco méně než 2500 m a běžel se téměř devětkrát. Před desátou se vydáváme na start a po desáté je odstartováno, startuje nás kolem padesáti, vyloženě komorní záležitost.

Snažím se vše jistit ze zadních pozic, ale stejně první kilometr pod pět minut, to je moje tempo na pětku (možná na desítku) ale rozhodně ne na půlmaraton! Tak trochu zvolňuji, ale stejně to dost dlouho (až na osmý kilometr) držím kolem 5:20 na kilometr. Teprve potom zpomaluji, ne že by mě vyloženě docházelo, ale postupně předbíhám přepalovače a nemám tahouna, to je holt nevýhoda menších závodů. Navíc počasí moc nepřeje, dost se otepluje a fouká jihovýchodní vítr, to znamená že rovinka po silnici v průmyslové zóně je proti větru. Ještě, že v její polovině je občerstvovačka. Nicméně celou dobu držím tempo spolehlivě pod 5:40, čili se dvěma hodinama rozhodně nebude problém. Mezitím mě předbíhají o kolo (nakonec jsem od vítěze, a nejen jeho koupil dvě) a naopak já předbíhám o kolo (pocit nepoznaný).

Na devátém kilometru si šoupnu Carbonex, na občerstvovačkách si beru dva kelímky vody, jeden do sebe, druhý na sebe. Na šestnáctém kilometru si chci šoupnout druhý Carbonex, leč ouha, někde mi z kapsičky vypadnul. Ještě že to byl Carbonex a ne klíče od auta. Újma psychická je asi větší než újma reálná, nic se neděje, na občerstvovačce si holt vezmu ionťák, ale je to holt věc, kterou musím do příště vychytat. A tak kroužím a kroužím. Bohužel běžím vesměs sám, jenom v posledním kole jsem předběhnut, tak se docvaknu a trochu zrychlím. Při proběhnutí cílem nevěřím svým očím, čas 1:54:27 znamená osobák.

Organizátoři nabízejí sprchu a dokonce oběd (vegetariánský), ten mám už dohodnutý doma, tak musím protentokrát bohužel odmítnout. Trochu se ještě vyklušu, počkám na vyhlášení, abych zatleskal vítězům a jedu domů. Bylo to velmi pohodové dopoledne a děkuji tímto SCMT.

Mírný šok utrpím v úterý, když jsou zveřejněny výsledky. Skončil jsem 18. z 32, tedy kolem poloviny startovního pole. Obvykle totiž končím na konci poloviny (té druhé).

Jak mi to běželo:
Rozklus

Závod

Výklus

A odkazy na SCMT:

• Výsledky
• Fotky
• Stránky závodu

Tak to mám za sebou. O tom, že zkusím Olomoucký půlmaraton jsem se rozhodl po Pečecké desítce. Deset týdnů jsem trénoval podle plánu na půlmaraton za 2:10 ze zelené knihy. Průběžné testy naznačovaly, že by to mělo být pod dvě hodiny.

Přihlašoval jsem se 22. května a ukázalo se, že to bylo prozřetelné, neboť asi o dva týdny později byl závod vyprodán. Druhého června dostávám email, že mi bylo přiřazeno číslo. Bylo to moc pěkné číslo 3*5*7*13, pro ty, kdož neabsolvovali matfyz přidám i konvenční dekadický zápis mého čísla – 1365. Zbývá jenom zorganizovat konec dovolené tak, abych 18. června večer byl plný sil v Olomouci. To znamená, týden v Jizerkách mírně šetřící a jenom do pátku. V předzávodním týdnu se ladí forma, já jsem si navíc po vzoru Čapkova zahradníka přidal pěstování počasí. V pátek přesun na Moravu, cestou si v Olomouci vyzvednout číslo a ostatní příslušenství. To se po menších navigačních problémech i daří, ještě si dáváme odpoledne v Olomouci na náměstí kávu.

V pátek spíme doma, v sobotu zbývá vymyslet stravování, protože začátek je v 19 hodin. Rozhoduji se pro intenzivní celodenní karboloudink. Snídaně bílé pečivo s medem, první oběd (12.00) těstoviny s rajčaty, druhý oběd (15.00) těstoviny na sladko. Kolem půl čtvrté vyrážíme i s Katkou (coby osobním doprovodem) autem do Olomouce. Vzhledem k tomu, že už očekáváme uzavřenou trať, tak objíždíme nádraží zezadu a parkujeme v ulici U Reálky, kousek od startu, tentokrát bez navigačních problémů. Stíháme start rodinného běhu v 17.00 povzbudíme běžce a jdeme si sednout na schody jedné z olomouckých kašen. Přestávám karboloudat a začínám se zavodňovat. Asi vzrůstající nervozita zapřičiňuje, že musím urychleně provést vejstdamp. Naštěstí toalet je dost a fronty zatím nejsou. Žaludek se naštěstí uklidňuje a odcházím se převléct do závodnického. Ještě si s Katkou stihneme projít začátek tratě, já se symbolicky rozklusávám. Vypadá to, že předzávodní pěstování počasí se mi podařilo, zataženo, není dusno, vypadá to na déšť, pro závodníky ideální.

A směr startovní koridor. Ještě poslední odvodnění (jak poznamenal spolučekatel, co je v močáku se už nevypotí a zbytečně to zatěžuje) a stavím se někam, kam si myslím že patřím. Pak zahlédnu hodně daleko před sebou balónek vodiče na 2:00, tak se posunu dopředu jak jen to v tu chvíli jde (pořád mám ale 2:00 dost před sebou). Nijak nepanikařím, v koridoru je už družná zábava. Zvláště příběh běžce, který měl minule první půlku za 53 minut a druhou za hodinu a půl potěší, ale zároveň i varuje. Startovní výstřel jsem neslyšel, ale vidím rozběhlý čas na hodinách a pomalu se posunujeme směr startovní brána. za 59 sekund probíhám startem, abych se vzápětí zase zastavil kvůli ucpanému náběhu do Pavelčákovy ulice.

K vlastnímu běhu. Jsem často tázán, jak uběhnout půlmaraton.

1. Začnete běžet
2. Žádné zadruhé není (OK, tohle jsem si odněkud vypůjčil)

Přece jen napíšu něco víc. Plán byl jasný na půlmaraton pod dvě je nutné běžet kilometr za 5:40. To se mi od začátku daří (viz níže), tepy sice jdou přes 150 (to se mi v tréninku při tomto tempu nestávalo, ale to připisuji nervozitě). Prvních pět kilometrů je hodně o předbíhání (předbíhám a jsem předbíhán), což vyžaduje občas změnu rytmu. Takto dobíháme na první občerstvovačku, kde se zachovám jako správný křupanzačátečník. U prvního stolku beru chudince dobrovolnici dolévaný kelímek takřka zpodruky, přesože u dalších stolků je všeho dost. Snažím se pít za běhu, to teda nepůjde, tak to beru chvíli chůzí, to je lepší. Inu ogar z kotárů na velkých závodech. Na závěr si vezmu ještě banán, při tom už zmatky nezpůsobím. Od občerstvovačky dál se běží přece jen volněji. Ale přichází menší psycho. Velkomoravská k brněnské výpadovce stoupá (nikdy bych neřekl že tolik, a to jsem tam autem jezdil hodně dlouho) a na Albertově a Foerstrově je zase dost nepříjemný protivítr. Evidentně mělo pěstování počasí ještě rezervy. Ale přežil jsem to a docela bez ztráty tempa. V parku už je přece jenom veseleji, výběh na lávku mezi parky se mi jako jednomu z mála fakt líbí (citát spoluběžkyně – Při tom výběhu jsem se málem poblila) a točíme to pomalu do druhého kola. Na devátém kilometru beru Carbonex a pomalu ho cucám. Kousek před cílem potkávám svůj doprovod a jsem focen. Ještě že jsem ty fotky prohlédnul až po doběhu, kdybych se v tu chvíli viděl asi bych vzdal. Ale jak říkal už Zátopek, proto dělám dlouhé tratě a ne krasobruslení.

Do druhého kola nabíhám a na časomíře je něco přes 56. To vypadá, že to pod ty dvě bude, možná i o docela dost. Sil mám ještě dost, mysli jsem veselé, vzhůru do druhého kola. Běží se už podstatně volněji, nuda, šeď. Z letargie jsem vytrhnut při závleku do Babíčkovy ulice (kilometr 14) kde 400 metrů před sebou vidím vodiče na 2:00. Etwa stimmt nicht. A já to teda fakt nejsu! Dodáváme si se spoluběžci kuráž, že my máme správné dvě hodiny. De facto stejná situace se opakuje při smyčce ve Foerstrově. Tady už cítím, že je potřeba bojovat proti trudnomyslnosti a povzbuzujících diváků se ptám, zdali tudy běželi nějací černí Keňani. Diváci jsou ze mě chvíli trochu paf, asi nečekají že v tuto chvíli mají běžci ještě sílu ke konverzaci nicméně potvrzují že tudy před nějakou dobou běželi. Trudnomyslnost opadá, jeden spoluběžec se se mnou dává do řeči, evidentně máme oba ještě přebytek sil. Když se ve Foerstrově otočíme a přestane nám foukat proti, tak se rozhodujeme, že to rozbalíme a zrychlujeme. To se ukazuje jako hodně dobré řešení, navíc začíná pršet tak jaképak s tím copak. Já jsem to ještě vyfutroval druhým Carbonexem, přece ho neponesu do cíle. Když vyběhnu podruhé můstek, tak pomalu začínám věřit. Kolega ještě na posledním kilometru zrychluje (tedy zrychluje ještě více), inu mládí. Já zrychluji na tempo pod 5:00 a dobíhám v čase 1:56:39 OT, 1:55:40 RT. V cíli pak medaile, taška pusa od manželky vyzvednout batoh a domů.

To jak rychle jsem to běžel dokazuje to, že při odjezdu jsme museli zase zadem kolem nádraží. Trať byla pořád ještě uzavřená. Mission completed. Advance to next level.