Archiv štítku: Závod

Někde jsem splašil čas na závod, bohužel už nikoli čas na psaní reportu, tak jen heslovitě. Zlínská lesní hodinovka na kilometrovém okruhu v lese na Lesní čtvrti, oficiální výkon 12 800 m stačil na 26. místo z 44 startujících, v kategorii pak sedmý z osmi.

Snad časem napíšu něco podrobnějšího. Podrobnější report s odstupem. Ráno jsem měl docela frmol, důsledkem čehož bylo, že jsem běžel hladový a žíznivý závod (tu žízeň jsem časem srovnal na občerstvovačce). Auto parkuji na Lesní čtvrti u gymnázia a cestou ka Spálenému dubu už potkávám známé spoluběžce, od ktrých se dovídám co a jak. Registruji se rozklušu a je odstartováno. Už nejsem žádný zajíc, tak vím, koho se mám držet a to se mi osvědčuje. Místy je trať úzká tak nemá cenu blbnout se zbytečným předbíháním, na to bude času dost. Zhruba ve třetině závodu začíná pršet a to tak, že docela dost. No aspoň není vedro. A tak kroužím, na občerstvovačce si dám občas pohárek, hodím tam jeden Carbonex, jsem předbíhán o kolo(a) a předbíhám o kolo(a). Takto to jde celou hodinu, ke konci je mi jasné, že přes 13 km (oficiálních) se nedostanu, ale přesto vyvinu nějaký finiš. Končím na 12 800 m oficiálních, na necelých 12 km Garminích.

Užitečné odkazy

• Stránky organizátora
• Záznam z Garminu

Jedno kolečko jako rozklus

Vlastní závod

Míra hektičnosti od minulého závodu nijak neopadá, ale Dvě míle s úsměvem jsou dvě míle s úsměvem, a to se počítá. Tentokrát by byla šance si tam a zpátky doběhnout, ale předpověď počasí mě od toho odrazuje. Nutno říct, že nevyšla, mohl jsem si tam klidně zaběhnout. Tak zase auto Natrénováno není, za květen je naběhána asi stovka, normálně to bývá tak dvojnásobek, kvalita žádná, jenom pobíhání, o životosprávě škoda mluvit. To určuje závodní ambice – hlavně si to užít. Zpočátku to vypadá na slabší účast, ale zdání a prázdné parkoviště klamou, hodně běžců přijíždí na kole. Při registraci dostávám nástěnný kalendář World Harmony Run, jemně se rozklušu a vzhůru na start.

V rámci předstartovní meditace věnuji myšlenku a posílám energii všem, kteří se dneska perou se Silvou Norticou, ti poběží o trochu víc než dvě míle. Na vlastním závodu není co popisovat, dvě míle člověk odeběhne rychleji než je popíše. Běžím klasicky mírně klesajícím tempem, ale první kilometr je poprvé pod 4:00, i když jenom těsně a na závěr nasadím zdrcující (ehm) finish. Jsou z toho překvapivě celkem tři osobáky, dvoumílový 13:03, Cooperovský 2940 m a maximální tepovka 181 (a tentokrát jsem při ní neumíral) 19. v cíli 20. po přepočtu, to jsem nečekal.

Tak za měsíc snad znova a extrapolací mi vychází, že pokud bych přestal trénovat úplně, tak to pod 13 minut dám.

Užitečné odkazy

• Stránky organizátora
• Popis Jirky Kozubíka
• Záznam z Garminu

Poté, co jsem minulou sobotu musel odpískat Salašský běh se situace stává značně hektickou (krásně hektickou), ale na 2 míle s úsměvem jsem čas našel. Zkusím zúročit to, co jsem natrénoval na Mikulčice. Na nějaké doběhnutí tam a zpátky můžu pro teď zapomenout, takže autem tam a autem zpět, blesková registrace, rozklus a na start. Oproti minulým dnům se přece jen trochu ochladilo, ale pořád je dost teplo a slunce pěkně peče.

Po startu se stává nezvyklá věc, držím se relativně vpředu a dost dlouho mám čelo na dohled. Příčina tohoto jevu jest zřejmá, dneska tady nejsou eliťáci, ti budou dílem na ultra v Nitře, dílem asi jinde. Běh pěkně odsýpá, to je výhoda dvoumílové distance, než si člověk stačí zformulovat názor na cokoli, je tu cíl. Průběh je jako obvykle u kratších distancí, vypálím jak k ohni – vadnu – posbírám všechny síly a finišuji. Dobíhám v osobním rekordu 13:13 na 17. místě v cíli a na 16. místě po přepočtu a zkouším, jaké to je být na první straně výsledkové listiny. Pěkné, ale když to srovnám s tím výletem na Kokořín… Jako bonus si zapisuji osobák na Coopera z mezičasu (tedy přesněji mezivzdálenosti) – 2890 m. A další osobák je v dosažené tepovce – poctivých 180 ve finiši, tento osobák rozhodně posouvat nemíním, měl jsem dost.

Po doběhu napít, vyklusat, lívanec, převléknout a směle za dalšími úkoly. Tak doufám, že mi to za měsíc zase vyjde, tahle akce za to stojí.

Užitečné odkazy

• Stránky organizátora
• Popis Jirky Kozubíka
• Záznam z Garminu

Byl tam i nějaký rozklus a výklus, ale ty byly nezajímavé, tak publikuji jenom závod:

Moje výkonnost na regulérní desítce mi vrtá hlavou už delší dobu. Štěpánskou jsem dal pod 45, ale tam je trochu pochybnost o její délce, hulmenská měla délku správnou, ale čas jsem měl lehce přes 45 minut, Rohálovská je kopcovitá k osobákům nevhodná (teď už to vím). Bylo tedy rozhodnuto, vrcholem jarní sezóny bude rychlá, přesně změřená desítka. Volba padá na Velkou Moravu, která se běhá v Mikulčicích. Je to sice trochu dál, ale co by jeden pro verifikaci hypotézy neudělal. Jak zní hypotéza? V minimální variantě udělat osobák a v maximální variantě se podívat pod 43 minut.

Na start jedu za poněkud komplikované domácí situace, není zcela jasné, jestli budu moct běžet. Ze Zlína odjíždím ráno za mlhavého počasí, vypadá to na déšť, v Mikulčicích mě dobrovolníci navigují na parkoviště, které je zatím prázdné. V 9.30 přicházi z ATCT zpráva Start povolen, ale nebudeš blbnout, tak se registruji za 70 korun čip a číslo 26. Už probíhají dětské závody, chvíli fandím a pak se jdu převléknout. Šatny jsou ve zdejší sportovní hale a zatím jsou poměrně prázdné, tak se bleskově převléknu a věci si dávám do auta, ať je v šatně víc místa. Přicházím akorát včas na závody těch malých a nejmenších, pomáhám organizátorům coby zvýrazňovač mlíka. Ale ani by to nebylo potřeba, každý ví, kudy má běžet. Zatímco běží jundor se rozklusávám, bundu nechávám v autě a vzhůru na start.

Před radnicí se zrovna fotí VIP. Co se VIP týká jsem kníža Ignor, ale poznávám poslance Škromacha (zhubnul a sluší mu to) a paní Danu Zátopkovou. Kam jde pan Škromach nevím, ale paní Zátopková jde s námi na start (předpokládám, že nás bude startovat). Je obdivuhodná, naprosto přirozená, s každým prohodí pár slov. Vím že tenhle blog nebude číst, ale přesto Paní Zátopková díky.

Bohužel pro závodníky a bohudík pro diváky nevychází předpověď a vychází sluníčko a začíná připékat. Asi v 11.02 je odstartováno. Zase jsem poněkud více vzadu než bych býti měl, ale tady se narozdíl od Prusinovic lépe předbíhá, tak to tak nevadí. První tři kilometry přes vesnici jdu ve vysokém tempu, je jasné, že to nevydržím, ale kousek za výběhem z vesnice se chytám skupinky, která jde tempo, které se mi zamlouvá (bezopečně pod 4:30). Pokud tohle vydržím, a nasadím finiš, tak tam osobák bude. Při mezičasu na 5. kilometru (21:30) se dostavuje pocit deja-vu, ale tentokrát druhá půlka přece nemůže být taková hrůza jako na rohálovce?! Tak to jde až na otočku, která je na kilomteru 6,2.

V tu chvíli mi dochází. Zatím nikoli síly, ale fakt, že teď mě čekají tři kilometry proti větru. Navíc se rozpadá skupinka. Respektive se ukazuje, že proti větru jsem nejrychlejší já, tak to chvilku táhnu, ale vagónky z původní ztrácím. Občas se zkusím zavěsit ty, kdož mě předbíhají, ale když se tep dostává na 172, tak se zase pouštím. A slunce pálí jen… A vítr fouká… Ještě že zatím nejsou komáři, to by mě fakt už naštvalo! Koncem devátého kilometru je to zase trošičku dokopce, tak docvakávám skupinku před sebou. A je tu finiš, sláva. Pár běžců mě předbíhá, ale daří se mi vystupňovat tempo, přestože finišujeme do kopce. No ale ty tepy stojí za to, maximálku 179 jsem měl jenom když se mi zbláznil tepák. A tentokrát se mi nezbláznil. V cíli odmačkávám čas 43:51. Takže někde na půli cesty mezi minimální a maximální hypotézou.

Odevzdávám čip a číslo a fasuji koláč. Byl by i čaj a svařák, ale svařák nemůžu neb řídím a na čaj je fronta, tak vyklusávám k autu. Tam si dávám vyzávoděný koláč (mňam) a vodu z vlastních zásob. Podávám hlášení na ATCT, že jsem šťastně přistál v novém osobním rekordu a ke knize Slavné vraky, které jsem viděl a nadělal tentokrát nepřidávám novou kapitolu. Ještě trochu vyklušu, ale ani nečekám na vyhlášení, nepřevlékám se a jedu za manželkou.

Tentokrát stojí za zaznamenání i pár postřehů z cesty zpátky. Zastavují mě policisté, svědomí mám čisté. Chtějí doklady k řízení, jedu v běžeckém, doklady mám vzadu v kapsičce u elasťáků, tak říkám policistovi, ať se neleká, že na něj netahám kvér, ale že jsem byl běhat a doklady že mám na zadku. Tím jsem ho dokonale odrovnal. Bere si doklady, něco kontroluje, vše je OK, že vzhledem k tomu, že jsem byl běhat mi ani nedá fouknout (není důvod – bylo by to negativní). Tedy skoro vše, říká mi, že mi nesvítí světlo, a že až přijedu domů, si to mám spravit. Ptám se které, a že levé. Ojoj, to jsem byl zralý na flastr, tak mu slibuji, že to dám do pořádku co nejdřív. On mě jen odmávne, ať jedu. Na svou obranu tady můžu jen uvést, že se to stalo během cesty na závod nebo zpět. Doma vycouvávám z garáže, a to obě světla svítila. Uvažuji, že bych někde zastavil a žárovku vyměnil, ale jedu většinou v koloně jako neprvní vozidlo, tak to nechávám až na doma.

Manželka mi nejdřív trochu nadává za osobák, evidentně nevyjasněná definice termínu nebudeš blbnout, pak ale stáčím řeč na paní Zátokovou a atmosféra jihne. Poslouchala nějaký pořad v rozhlase, kde byla jako host a velmi si notujeme v obdivu k ní. Že se manželé shodnou v názoru, že někdo je blbec je normální, ale my jsme se shodli v tom, že někdo je obdivuhodný.

A tu žárovku v hlavním reflektoru jsem už vyměnil. A to bez použití k-slov a p-slov. Takovou sílu mají běžecké endorfiny.

• Záznam z Garminu
• Výsledky na behej.com

Rozklus:

Závod:

Výklus:

Sri Chinmoy Marathon Team dělá ve Zlíně bezva věci. O půlmaratonech jsem už psal, kromě toho se běhá každou první sobotu v měsíci běh 2 míle s úsměvem. V sobotu ale mívám na programu dlouhý běh, tak mi to nikdy nevycházelo. Až mě osvítil spásný nápad, na místo závodu to mám asi 8,5 km sice přes město, ale běžet se to dá, zkusím tedy doběhnout tam, odběhnout závod a doběhnout zpátky. Tím spojím příjemné (závod v partě bezva lidí) s užitečným (dlouhý běh). Pro jistotu si ale stejně beru jízdenku na MHD, co kdyby to nešlo.

Ráno jsem v 7.45 vybíhal, ať to nemusím hrotit a mám rezervu. Závazek, abych to na místo odběhl regeneračně, jsem nesplnil, byla to taková pomalejší obecná vytrvalost. Běželo se mi dobře, tak co už. Na místě jsem byl asi dvacet minut před plánovaným startem, registrace už v plném proudu, dostávám číslo 157. Nejdu se rozklusávat, to jsem docela dost, jen se trochu protahuji.

V devět se jde na start, krátce po deváté je odstartováno. Dvě míle je fakt krátký závod, běžím od začátku co to dá, pak trochu zvadnu, ale na konci se vybičuji k finiši. Dvě třetiny jsem běžím sólo závod, respektive jsem táhnu malou skupinku. V cíli jsem za 13:31, registruji i osobák na Coopera – 2850 m. Největším závodním úspěchem je ale tato fotka (přímý link na stránku SCMT, snad to bude fungovat) Konečně fotka, kde nevypadám jako na umření (jsem ten na fotce první). Je asi z deváté minuty závodu, už to valíme směr cíl. Nějak jsem si neuvědomoval, že bych tahal takový vláček, ale ono je to dle EXIFu foceno poměrně dlouhým okem (35mmEQ f=153 mm), takže poměrně prostorově zkomprimované. Po doběhu čaj, lívance, byl by i medovník. Akorát čas trochu vychladnout, nevyklusávám, to mě ještě čeká. Vyhlášení vítězů a běžím domů. Nejdřív jen výklusově ale v polovině trasy do toho trošku šlápnu a stupňovaným tempem OV dobíhám domů.

Večer už jsou vywwwebené výsledky i fotky. 13:31 potvrzeno, reálné dvacáté místo, po přepočtu podle věku 24. z 55 závodníků a závodnic. Šel jsem to bez jakýchkoli ambicí, ale velmi potěšující je jak celkové tempo, tak hlavně tempo prvního kilometru a finiše. V závodu holt dosáhnu víc než v tréninku. Kombinace běh – krátký závod – běh se mi osvědčila (samozřejmě nemůžu v tom závodě očekávat optimální výkon, ale o ten nady nejde), jediná kontraindikace tohoto postupu je velmi mizerné počasí, to bych asi dojel autem.

• Stránky organizátora
• Záznam z Garminu

Běh na závod:

2 míle s úsměvem:

Ze závodu domů: