Hodnocení sezóny 2012 – část druhá

Jak už to u seriálů bývá, nejdříve stručné shrnutí předchozího dílu. Děj vrcholí osobákem na 10 km (43:51) a ambiciózními plány na nejbližší dobu.

Nakonec je všechno jinak. Už jsem naznačoval plánovanou letní přestávku, ale zatím nic neprozradím (leckdo asi už tuší). V pátek 27. dubna vezu manželku na kontrolu (další už tuší), na kontrole po dlouhé době všechno v pořádku. Po dlouhé době jdu v klidu na páteční plavání. Po plavání (něco před pátou odpolední) zapínám mobil a nacházím nepřijatý hovor od Katky a vzápětí volá máma – Katku vezla rychlá (RZP) do nemocnice. Nemám prý panikařit, stejně bych teď nebyl nic platný (než udělají příjem a první vyšetření) a jít domů. Nějakým zázrakem skutečně nepanikařím, Katce posílám SMSku Hlavu vzhůru, jsem s tebou a jdu domů očekávat věcí příštích. Mezitím volá Katka co a jak, situace je nejasná, ale je pánbuzaplať pod lékařským dozorem. Voláme si teďka co chvíli, hlavní je bojovat proti trudnomyslnosti. Kolem deváté večerní přichází rozhodnutí – příroda si nedá poroučet, tokolýza je neúspěšná (v tuto chvíli mají jasno posluchači a absolventi lékařských fakult), mám sednout do auta a přijet. Sedám do auta a přijíždím. Cituji lékařskou zprávu 27. 4. ve 23:46 (12Honzo, včil mudruj) Z čiré PV z polohy záhlavím vybaven nezralý, ale vitální chlapec. Přišel jsi na svět dřív, než jsme tě čekali (32+2 tt), ale je tě kus – 2210 g. Filípku vítej!

Tak v sobotu nad ránem je Filípek v inkubátoru na JIPce, máma na pokoji po porodu a táta jede domů se zkusit vyspat. Chtěl jsem dneska běžet Salašský běh. V euforii mi to připadá jako bezva nápad. V sobotu ráno (moc jsem se nevyspal, ale co už) začínám kmitat – do porodnice za rodinou a zařizovat nezbytnosti. Dopoledne mi odpolední závod vůbec nepřipadá jako bezva nápad, jsem příšerně unavený a odpískávám ho, ale aspoň se jdu večer proběhnout na svou oblíbenou trasu do lesa.

V neděli hned ráno skvělá zpráva – Filípka překládají z JIPky (jednoty intezivní péče) na IMP (intermediální pěči). Že by protentokrát seriál Vše co jste o (asistované reprodukci | gynekologii | neonatologii) vědět nechtěli, ale museli se dovědět skončil happy endem? Tady je čerstvý přeloženec

(Velmi vzácná fotka, takový Modrý Mauritius – už na IMP, ale sondičku má ještě v pusince z JIPky.)

Ale zpátky k běhu. Za takovéto situace se běh stává zcela nepodstatný, ale přesto několikrát do týdne vyběhnu. Jenomže zatímco dosud jsem běhal hlavně na západ (směr Otrokovice), teď běhám směrem na východ (do porodnice, třeba tady) Příležitost běhat do porodnice mám celkem čtyři týdny (žloutenka, sepse, naučit se jíst), pak si slavně vezu rodinu domů. Doma samozřejmě kolotoč, narození potomka je samo o sobě zápřah, tady se navíc narodil přece jen už staršímu otci, navíc kulíšek. Přes to přeze všechno zvládám běhat (měsíční objemy padají na lehce přes stovku), sem tam nějaký závod a jen tak mimochodem zapisuji osobáky na dvě míle (13:03 – 2. června zde), 5000 m (22:38 – 20. června zde) a hodinovku (12 800 m – 9. června zde). Hodnota těch posledních dvou rekordů je poněkud snížena tím, že je to poprvé, co jsem tuhle vzdálenost běžel.

Během července se situace stabilizuje a v srpnu do toho zase začínám bušit. Ale o tom zase příště.