Oficiální čas 1:35:51 je osobák o 3:01. Znamená to 34. místo z 93 mužů. Kategorie ani celkové (muži + ženy) pořadí se oficiálně nevyhlašují, ale pro pohár se to musí stejně dopočítat, takže dopočteně 38. ze 118 celkově a 8. z 28 v kategorii. Byl to tentokrát vskutku lidový běh.
Po roce opět ve Slopném. Natrénováno je celkem slušně, jen kopců by mohlo být víc, ale ono to nějak dopadne. Dopadlo to za 50:06 (o 3:24 lépe než loni), celkem 66. z 97 (loni 60. z 86), v kategorii 14. z 16 (14. z 18). Úvodní stoupání jsem střídal běh s chůzí, sedmý (to je druhé stoupání) kilometr jsem chtěl běžet, ale v posledním stoupání jsem přešel nakonec do chůze. Na osmém kilometru kontroluji čas a nedívám se pod nohy, tak se místo běhu chvíli válím po lese, naštěstí bezprostřední ztráty jsou zanedbatelné, odřená kolena. Bohužel se mi to nedaří znovu pořádně rozběhnout, tak mě pár lidí v seběhu předbíhá (minule jsem tam předbíhal já, ale to jsem běžel víc vzadu) a v cílové rovince mě bere i Jirka Kozubík. A čas se zastavuje těsně nad padesáti minutami, škoda.
Minule jsem končil zprávu ze Slopného No a za rok samozřejmě znovu, a možná bych nemusel být sám. První část máme ve stručnosti odbytou, dejme slovo obrázkům a prvoběžci.
Děsně jsem tátovi fandil, když běžel, když doběhl, měl rozbitá kolena a říkal, že se válel po lese. Já teda nevím, chodit a běhat moc dlouho neumím, ale proč se táta válel, když měl běhat?
Strašně se mi líbilo moje startovní číslo, pěkně se trhalo. Táta říkal, že ho budu potřebovat a nesmím ho trhat, a dal mi ho na záda. Mezitím mi řekl, abych se seznámil s tratí. Tak jsem se začal seznamovat. Mámě se nelíbilo, když jsem ji začal ochutnávat.
Ještě před startem nad námi lětalo letadlo a shazovalo nám dětem bonbónky. To letadlo bylo krásné a létalo hodně nízko. U babi v Praze tak nízko letadla nelétají.
Jako nejmladší kategorie (2011 a mladší) jsme šli na start sluníčkového běhu první. Tady se začínáme řadit na startu.
Už jsme všichni zkontrolovaní, mám už číslo zase vepředu, jako správný závodník, ani není čas ho trhat. Poběžíme třicet metrů, v cíli na mě čeká máma. Jsem asi jeden z nejmladších.
A běžíme. Táta dává jenom oporu zezadu, prý si to mám odběhnout sám. Ale nejsem poslední a moc si to podle mámy užívám.
Přestože jsem nevyhrál, tak jsem dostal tašku plnou dobrot. Táta říká, že mám mít fotku s první vyhranou flaškou. Je v ní Hostětínský mošt, zítra ji dostanu ke svačině.
A jsou tam další dobroty. Ale teď už mám fakt hlad, jde se na svačinu!
Táta říká, že běžci běhají za párek. Nevěděl jsem, co to je, tak jsem se na to nejdříve tvářil nedůvěřivě, ale myslím, že budu běhat častěji.
A chci taky běžecké pití! Rodiče říkali, že by mi to nechutnalo, tak jsem dostal čaj.
Ještě jsme počkali na tombolu, tam jsem vyhrál takového překrásného plyšáka. Ale to už jsem skoro spal, proto mě rodiče naložili a jeli jsme domů. No a za rok samozřejmě znovu!
Loni jsem si na Běhu Olympijského dne říkal, že za rok může být jenom lépe (teplota 32,3 °C), ale letošní počasí se překonává 33,2 °C – čili je ještě hůř. Tedy stejný cíl jako loni – hlavně přežít, navíc po nevydařené hodinovce už stejně měsíční a roční plán nesplním, tak proč bych se stresoval.
O vlastním závodu není moc co psát, dvanáct a půl kolečka uběhne jako voda, vesměs jsem to běžel jako sólo závod. Proti loňsku jedno podstatné vylepšení – v zatáčce ve třetí dráze je improvizovaná průběžná sprcha (čti správde s hadicí), kterou vuyžívám (proto to mám z Garminu delší než obvykle).
Podle oficiálních výsledků 21:53 (tedy bezpečně osobák i za těchto podmínek) znamená 26. místo z 44, v kategorii 8. z 12.
Červen začal skvěle, první osobák na dvou mílích vyšel, ale v plánu jsou ještě dva další, první na řadě je hodinovka. Začátkem června se běhá ve Zlíně unikátní hodinovka v lese. Po úspěšných dvou mílích nemám o osobák starost, aktuálních 12 800 m z loňska je z kategorie nic moc, letos mi to běhá, navíc když se narozdíl od loňska najím a napiju, tak tam minimálně třináctka musí padnout. Tím spíš, že 13,2 km/h je moje rychlost na jarním půlmaratonu (vím rozdíl silnice – terén, ale stejně). Nakonec je všechno trochu jinak.
Začátek června je ve znamení extrémně nízkých teplot, pár dní po sobě se drží dokonce pod patnáct stupňů a trénuji v červnu v dlouhém a to ještě ve středu před závodem. V pátek se počasí mění a otepluje se, v sobotu pak ještě víc. Výsledkem takového počasí je měkká trať a hnusné dusno v lese. Pořád se ale nestresuji, moje letošní výkonnost je podstatně dál než loňská.
Registruji se, rozklusávám cvičně jeden okruh (1 km – celkem rovinný) abych věděl, jak to vypadá, je to dost blátivé, ale to půjde.
Momentka před startem.
Po startu to docela jde, ale od začátku jsou tepy hodně vysoko. Po nějaké době na mě doléhá dusno, tempo jde dolů, tepy nikoli. O osobáku to dneska rozhodně nobude, spíš to bude boj to dvanáct kilometrů. Nakonec končím na oficiálních 12 530 m, o necelých 300 m méně než loni. Celkově je to 33. místo z 59 závodnků, v kategorii 9. z 16. Okometricky jsem porovnával loňské výsledky s letošními a s jedinou výjimkou se všichni zhoršili a to dost podstatně. Já jsem ještě dopadnul dobře.
Dlužím ještě pořádnou zprávu z maratonu, ale všechno bude, zatím pořád třídím myšlenky. Zatím něco na téma pomaratónská superkompenzace. Je o tom napsáno leckde leccos, zhruba jde o to, že nějaký čas po maratonu, když se člověk vylíže z nejhoršího, je dobré zkusit kratší závod, tělo je zrovna v superkompenzační vlně a je šance na pěkný výsledek.. Problém je s kvantifikací nějakého času a kratšího závodu. Nejliberálnější definici jsem našel 7 – 21 dní a 3 – 10 km. Do těchto intervalů 20 dní a dvě míle spadají, i když těsně, tak proč to nevyzkoušet. Cílem je dát to konečně pod třináct minut, přidružené cíle jsou mezičas na 3 km pod 12 minut a mezivzdálenost na 12 minut přes 3000 m, to byl vždycky můj sen. Tedy jedním během tři zásahy.
Už v týdnu jsem se cítil poměrně dobře, trochu jsem poladil a v sobotu jdu na to. První sobotní problém – Filípek se rozhodnul vstávat před šestou hodinou, přebytkem spánku trpět rozhodně nebudu. Druhý problém – prší a je poměrně chladno, to není zrovna počasí na osobáky. Naštěstí to byly poslední problémy dne.
Registruji se po půl deváté a jdu se rozklusat, na sobě zatím nepromokavou cyklistickou bundu, jinak jsem odhodlán to absolvovat v krátkém, však to není žádné ultra. A výsledek se dostavuje – přestává pršet. Na startu odkládám bundu a zjišťuji že už není šílená zima a navíc ustal vítr, běžečtí bohové jsou nám opět nakloněni. Řadím se poměrně dopředu a po startu si pozici držím. Kousek před prvním kilometrem se přeskupujeme a formuje se trojice, ve které vydržíme až do cíle. Je tu první kilometr a Garmin mi pípá čas 3:46. Nemám já to nějaký rozbitý? Asi ne, jsem ve společnosti, ve které obvykle nebývám. No ale rychlý první kilometr, to už tu párkrát bylo, on je totiž z kopce. Ten druhý bude rozhodovat, je kousek mírně do kopce. Zakazuji si sledovat tepovou frekvenci, ať to se mnou nešlahne. Druhý kilometr 4:00, to je snad vzhledem k profilu ještě lepší než ten první. Pokud nevytuhnu, tak to bude osobák. A pěkně libovej. Trochu mi dochází a hlavně trochu zpomaluje skupinka a přece jenom ještě nemám na to abych to potáhnul. Třetí kilometr za 4:04 (tady jsem to trochu rozbitý měl, garmin proměřil možná 15 metrů, bylo to tedy o trochu pomalejší). To znamená dva zásahy už mám a teď osolit finiš a máme tu čas – a je tu třetí zásah a fakt libovej – 12:39 znamená osobák o 22 sekund, to je o 2,8 %.
Superkompenzace zafungovala skvěle, ale běžet maraton, abych si zlepšil dvě míle?
Dneska to bolelo
