Archiv autora: Ondřej

Původní záměr na jaře byl, že pokud to půjde, tak tohle bude vrchol podzimní sezóny s pokusem o osobák, a to pod sto (čti hodinu čtyřicet). Jenomže zatímco jarní sezóna vyšla tréninkově (až na promrzlý začátek února) i závodně (no až na singularity) vzorně. Tak v létě to slavné nebylo. Rychlostně to nestojí za nic, květen až červenec to bylo i objemově slabší (tak 150 km měsíčně), vytrvalostně se to naopak zdálo býti dobré, srpnový objem 230 km+ je třetí největší, tak není důvod k panice. Po Strojařské desítce jsem dával dva týdny pauzu kvůli kolenu (asi natažené vazy), ale pořád nepanikařím, však naběháno je. Je mi jasné, že jarní forma není, ale co kdybych zkusil předstírat, že je? Ale stejně největší motivací je, že na tomhle závodě jsem tak trochu inventář, běží se potřetí a já jsem zatím nechyběl, navíc při obou předchozícvh startech jsem si doběhl pro osobák. Tak se v neděli ráno registruji, rozklus je v pohodě, koleno drží, tak hr na ně. Ve srovnání s prvním ročníkem loni na podzim je účast i nabušenost závodníků podstatně vyšší. Běží se necelých devět koleček na celkem rovinatém okruhu.

Je odstartováno, tak do toho od začátku šlapu. Vím, že na půlmaraton za 1:40 je potřeba běžet kilometr za 4:44,4, tak se snažím s tím, že časem budu muset zpomalit. Umírám asi na šestém kilometru, naštěstí je přítomen fotograf a máme to zdokumentováno:
Varování: Mám zlej kukuč. Kdo se na mě jedním vočkem podívá, hroznej strach ho v tu ránu pojme a vlasy se mu hrůzou zježí! Kdo na mě vobouma vočima pohlídne, husí kůže mu naskočí po celým těle a do smrti smrťoucí veselej nebude!

Dochází k tomu, co jsem tušil, dochází mi. Je na čase přehodnotit taktiku, je potřeba si užít občerstvovaček, šoupnout Carbonex, trochu zpomalit a ono to třeba půjde. Postupně přidávám více vody, zvyšuji otáčky z maxima na minimum, zapínám furtošlap funebrálního perigea a když vypustím kontroního chrousta,

tak vidím, že to jde, tedy běží. O kolo později už vypadám podstatně zdravěji:

Zbývá to jenom doběhnout, však to není daleko. Pohybem rovnoměrně zpomaleným, plnou parou vpřed. Ke všemu se ještě začíná oteplovat. Ale mě nic nerozhází, hůř už bylo, teď už může být jenom líp. A skutečně předbíhá mě čím dál míň lidí a při té bídě si to začínám užívat. Na 10 km jsem ještě pod padesát, ale je mi jasné, že druhá polovina bude pomalejší. Takže i 1:45 je ztraceno, pod 1:50 by to ale být mohlo, pokud úplně nevytuhnu. Tak ještě naposledy napít, polít a finiš do posledního kola. V posledním kole ještě dva běžce předběhnu. A v cíli už je to vyloženě pohoda, jako kdybych před hodinou a čtvrt ani neumíral, dokonce bych řekl, že vypadám lépe, než při doběhu 2 mil s úsměvem.

Po doběhu zkouším koleno a zdá se, že furt drží, ale chytají mě křeče. A to do svalů, o kterých jsem ani netušil, že je mám. No pro dnešek to bude muset jít bez výklusu, ten bych nedal. Tak aspoň rychle napít a pomalu na oběd. Na oběd to jde fakt pomalu, zvou nás ať jdeme, říkám, že půjdu hned, jak trochu povolí křeč. Oběd mě dává celkem rychle dohromady, nealko pivo je vyloženě lék. Po obědě při čekání na vyhlášení ještě bosky vyklusávám.

Oficiální čas 1:46:49, mezi muži 37. z 54, kategorie se nevypisují. Nad takovým závodem bych měl asi zoufat, ale jsem spokojen. Jediná chyba byl příliš ambiciózní plán, ale podařilo se mi ho celkem včas korigovat. Chtělo to odzačátku běžet asi na čas 1:45 (což je tempo rychlejších 5 minut na kilometr). Velkým překvapením je pro mě průměrný tep 164 (poctivých), žil jsem v domnění že 160 je můj ANP, evidentně něco bylo jinak. Velmi příjemně strávené dopoledne, díky SCMT za závod.

• Záznam z Garminu
• Stránky závodu u SCMT, výsledky a fotky
• První zlínský půlmaraton na blogu
• Druhý zlínský půlmaraton na blogu

Rozklus:

Závod: