Dlužím ještě pořádnou zprávu z maratonu, ale všechno bude, zatím pořád třídím myšlenky. Zatím něco na téma pomaratónská superkompenzace. Je o tom napsáno leckde leccos, zhruba jde o to, že nějaký čas po maratonu, když se člověk vylíže z nejhoršího, je dobré zkusit kratší závod, tělo je zrovna v superkompenzační vlně a je šance na pěkný výsledek.. Problém je s kvantifikací nějakého času a kratšího závodu. Nejliberálnější definici jsem našel 7 – 21 dní a 3 – 10 km. Do těchto intervalů 20 dní a dvě míle spadají, i když těsně, tak proč to nevyzkoušet. Cílem je dát to konečně pod třináct minut, přidružené cíle jsou mezičas na 3 km pod 12 minut a mezivzdálenost na 12 minut přes 3000 m, to byl vždycky můj sen. Tedy jedním během tři zásahy.
Už v týdnu jsem se cítil poměrně dobře, trochu jsem poladil a v sobotu jdu na to. První sobotní problém – Filípek se rozhodnul vstávat před šestou hodinou, přebytkem spánku trpět rozhodně nebudu. Druhý problém – prší a je poměrně chladno, to není zrovna počasí na osobáky. Naštěstí to byly poslední problémy dne.
Registruji se po půl deváté a jdu se rozklusat, na sobě zatím nepromokavou cyklistickou bundu, jinak jsem odhodlán to absolvovat v krátkém, však to není žádné ultra. A výsledek se dostavuje – přestává pršet. Na startu odkládám bundu a zjišťuji že už není šílená zima a navíc ustal vítr, běžečtí bohové jsou nám opět nakloněni. Řadím se poměrně dopředu a po startu si pozici držím. Kousek před prvním kilometrem se přeskupujeme a formuje se trojice, ve které vydržíme až do cíle. Je tu první kilometr a Garmin mi pípá čas 3:46. Nemám já to nějaký rozbitý? Asi ne, jsem ve společnosti, ve které obvykle nebývám. No ale rychlý první kilometr, to už tu párkrát bylo, on je totiž z kopce. Ten druhý bude rozhodovat, je kousek mírně do kopce. Zakazuji si sledovat tepovou frekvenci, ať to se mnou nešlahne. Druhý kilometr 4:00, to je snad vzhledem k profilu ještě lepší než ten první. Pokud nevytuhnu, tak to bude osobák. A pěkně libovej. Trochu mi dochází a hlavně trochu zpomaluje skupinka a přece jenom ještě nemám na to abych to potáhnul. Třetí kilometr za 4:04 (tady jsem to trochu rozbitý měl, garmin proměřil možná 15 metrů, bylo to tedy o trochu pomalejší). To znamená dva zásahy už mám a teď osolit finiš a máme tu čas – a je tu třetí zásah a fakt libovej – 12:39 znamená osobák o 22 sekund, to je o 2,8 %.
Superkompenzace zafungovala skvěle, ale běžet maraton, abych si zlepšil dvě míle?
Dneska to bolelo
Před startem, sundávám si bundu a jdu na to. Po startu se nikam moc neženu, tenhle běh se na naší úrovni nerozhoduje při prvním výběhu, tak se raději trochu šetřím.
Po výběhu na lesní cestu, číslo 35 stále žije (aby ne, je to 400 metrů od startu). Za chvíli se přeuspořádáme, chytám se skupinky s Jiřím Prokopem a makáme vzhůru. Za vrcholem Jiří zrychluje a ze skupiny jsem jediný, kdo se ho udrží. Tak takhle se správně běhají kopce, učme se od zkušených. Po obrátce to do kopce chvilku tahám já a je tady lama poprvé – rozvazuje se mi levá bota. Tak ji rychle zavázat a zkusit dotáhnout. Po pár stech metrech je tady lama podruhé – rozvazuje se i pravá bota, tak v klidu zavázat, skupina je v … tahu. Tak běžím sólo a celkem mi to jde, ti přede mnou se mi moc nevzdalují. Za vrcholem to zase rozbaluji a jsem jedním běžcem stáhnut a zároveň jednoho běžce stáhnu. V posledním stoupání nasazuji k rozhodujícímu trháku a skutečně jsem se utrhnul tak do klesání jdu jako první. Jdu do toho zase naplno, ale jenom docvakávám předchozí skupinu (to je ta, co mi utekla, když jsem si zavazoval boty) a dál nepředbíhám, přece jen je to dneska smekavé, tak ať nejsou zbytečně zranění. 