aneb pocta velkému učiteli
aneb závod s prvky fartleku
aneb tentokrát jsem to opravdu nečekal
Závod kam tak nějak patřím. Běhá se na podzim a na jaře, dosud se běžel pětkrát, z toho já jsem ho běžel pětkrát, z toho čtyřikrát za osobák. Na rozdíl od Prusinovic se mi závod celkem hodí do plánu, naopak se mi nehodí do rodinného programu. Ten ale překopávám tak, že v sobotu dávám Prahu na otočku, abych v neděli mohl běžet. Přicházím tím o dvě míle, ale půlmaraton je přednější. Trať je klasická, osm a tři čtvrtě kolečka zvícího necelých 2,5 km. Jinými slovy osm skvělých možností to zabalit, kdyby to nešlo. To ale nemám v plánu.
Po deváté hodině parkuji u Madal Balu a jdu se registrovat. Mailem odeslaná přihláška je nalezena, platím 80 korun a dostávám číslo 58. Převlékám se, rozhoduji se pro dlouhé nahoru a tříčtvrťáky a jdu se rozklusat. Je nejvyšší čas stanovit závodní strategii. Jdu to tentokrát fakt z plného tréninku, čili žádný osobák neplánuji. Rozumné by asi bylo tempo 5:00 jako test maratónského tempa. Vzhledem k Rohálovské desítce minulý týden by možná nebyl od věci bezambiciózní trénink tempem 5:15. Nakonec vítězí ješitnost, garminovskému panáčkovi nastavuji tempo 4:40 s tím, že mu zkusím utéct a jít co nejblíže osobáku (tempo 4:33). To už je ale čas startovat. Obvyklý problém,co s bundou (start je jinde než cíl, obvykle jsem u startu dal někomu bundu, ať ji donese do cíle) řeším po vzoru velkého učitele. Je odstartováno a opět nechme mluvit obrázky
na této fotce jsem ten zhruba uprostřed… ten v tom oranžovém tričku… s čelenkou… no prostě ten s bundou kolem pasu. S bundou běžím první neúplné kolo, tempo je vysoké (sub 4:20) v náběhu do druhého kola bundu odhazuji a výsledek se dostavuje – zpomaluji. Vím, že korelace neznamená kauzalitu, ale hypotéza je to každopádně zajímavá.
Perfektně sehraný tým na občerstvovačkách. Moc jsem je tentokrát nepotřeboval (jen třikrát). Okruhový závod vybízí k použití vlastního občerstvení (na lavici vpředu), až to jednou poběžím na krev, tak si ji tam dám taky, zatím mi stačí voda poskytnutá organizátory.
Doprava na trati byla omezena (auta zastavována a pouštěna pomalu, nebyl nejmenší problém). Se sporadickou MHD moc dělat nejde, tady jsem se zrovna vyhýbal trolejbusu přítele Marconiho.
Carbonex do sebe a zavlažovat. Přesto teplota roste a tempo vadne. S tím by to chtělo něco udělat. Je jasné, že se mi to nevyplatí, ale kolem desátého kilometru se chytám Agnikany Šenkýřové (na podzim tady běžela sub 1:30), která mě předbíhá s tím, že ji zkusím nějakou dobu uviset
tohle je asi o 1,5 km později. Ještě visím, ale z výrazu tváře (mé) vidět, že dlouho už neuvisím. Mimochodem – dvanáctý kilometr za 4:20 – jasný fartlek. Tak to zase běžím sám, ale kupodivu žádná tragedie, ten fartlek mě nezabil, anóbrž nakopl. Kousek po náběhu do předposledního kola slyším z cíle velké haló, to znamená, že vítěz je v cíli. Nedal mi dvě kola, ale bylo to dost těsné, docela do toho šlapal. Docela pomáhá i, že předbíhám o kolo lidi, které jsem nebyl zvyklý předbíhat o kolo. Ke konci se nám tvoří zase menší skupinka. Při náběhu do posledního kola si uvědomuji,že jsem právě propásl poslední, osmou, možnost to zabalit. Říkám spoluběžcům, že to už dáme, a začneme do toho zase šlapat. Na oficiálním 20. kilometru jsem s přehledem pod 1:30, osobák je jasný, bude to stačit na 1:35? To v tuto chvíli nejsem schopen spočítat, ani odhadnout. Co není v hlavě musí být v nohou, nakopávám finiš.
Pozor při náběhu do cílové rovinky, po 21 km asfaltu se jde na trávník, ať to ještě neskončí zraněním. Obvyklý cílový škleb … a je to tam 1:34:40. Tentokrát jsem to opravdu nečekal.
Rychle napít a jdu vyklusat jedno kolo v protisměru, přičemž povzbuzuji ty, co jsou ještě na trati. Rozumím jim velmi dobře, na podzim 2011 jsem tu začínal časem 1:54:27. Pak převléknout, oběd a vyhlášení výsledků.
Čas je potvrzen oficiálně 1:34:39 to je 43. místo ze 114 mužů. To je posun osobáku o 1:12. Celkově ani kategorie se nevyhlašují, ale musí se to stejně počítat kvůli poháru, takže celkově 45. ze 135 v kategorii M40-49 13. z 29. Porovnání s podzimem nedělám, ty jarní závody jsou nabušenější.
Správná odpověď na soutěžní otázku je 04:33,35 min/km.
Chvíli po startu. Jsem zhruba uprostřed obrázku v oranžovém tričku. Následuje krátké kolečko obcí, dost předbíháme, možná to chtělo na startu ještě více dopředu, probíháme znovu startem a jdeme na druhé delší kolečko obcí.
Někde ve druhém kolečku asi po kilometru, necelých devět před sebou, tady je ještě veselo. Obíháme druhé kolečko
a zhruba na druhém kilometru probíháme opět startem. Teď nás čekají čtyři kilometry do Tučap a čtyři zpátky. Výběh z Prusinovic je do kopce, ale sil je ještě dost, tak jdu trochu dopředu. Začínáme sbíhat do Tučap.
Na čtvrtém kilometru – Hoši, co spolu běháme. Vlevo 274 Bohumil Holeš, uprostřed 280 Petr Staněk za nimi já kontroluji mezičas na čtvrtém kilometru.
Další fotka ze stejného místa, důkaz, že fakt běhám. Je vidět, že perspektiva klame a že mně hoši už dost odskočili. Naštěstí dobře vím, že Rohálovská desítka se na čtvrtém kilometru nerozhoduje, tak jsem v klidu. Ještě kilometr a půl z kopce a pak přijde první lámání chleba – stoupání v Tučapech. Zatím mi to běží, tak jdu trochu dopředu, na šestém kilometru nahoře na otočce mám trochu náskok, ale co jsem naběhnul nahoru dolů hravě víc než poztrácím. V mírném stoupání zpátky do Prusinovic se zase docvakávám. Závěrečné stoupání do Prusinovic – Hic Rhodus, hic salta. No na Rhodu nejsem a jestli něco fakt nemám, tak sílu na skákání, ale přesto zkusím máknout ze všech sil.
Na vrcholu stoupání v km 8,8 stál naštěstí fotograf, tak je mé snažení zdokumentováno. Na tuto fotku jsem zvlášť hrdý.
Desítka bolí, Rohálovská bolí hodně, a tady bolí nejvíc, takhle vypadám při tepovce 175 bpm. Musím říct, že jsem fotku čekal horší, evidentně jsem to nešel naplno. V tom stoupání jsme někde nabrali Dana Brázdila číslo 187, další hoch co s námi běhá. Teď rychle dolů do cíle. Přece jen jsem rychlosti letos ještě moc nedal, tak je to mírně rychle v mezích zákona, ale úplný závěr do kopce 
a cílovou rovinku si vychutnávám. Při tepech 179 nemusí být zážitek nutně příjemný, hlavně, když je silný. V cíli čaj, obléknout bundu a vyklusat. Převlékám se u auta, už se mi do tělocvičny nechce. Ještě guláš, ale na ten je velká fronta, tak si nejdřív koupím zabijačkovou polévku coby první pomoc. Jsa posilněn si jdu vystát frontu na zasloužený guláš, naštěstí to odsýpá. Ještě koupit perníky jako dárek domů a hotovo – jede se za rodinou.
A ještě závěrečné kolečko, což znamená…
