Archiv pro měsíc: Březen 2012

Aktualizováno. V tomto pololetí už nic velkého nechystám, plánuji účast na místních závodech, o kterých Běžící Stín prohlašuje, že tam bolí pusa od mluvení stejně jako nohy od běhání. Jeden takový jsem měl dneska na Burešově – Josefský běh. Poprvé jsem šel na závod, o kterém jsem skoro nic nevěděl, měl by měřit něco okolo deseti kilometrů, povrch smíšený, profil … rozhodně neočekávat rovinu, účast … místní špička, budu lemovat výsledkovou listinu. Pro zostření účinku jdu fakt z plného tréninku, ještě včera odpoledne jsem dal relativně výživné plavání, následované návštěvou vinotéky.

Start je v deset, prezence od devíti, vyrážím v devět autem z domu, ve čtvrt na deset parkuji u Kauflandu a vydávám se hledat, kde se to vlastně koná. Naštěstí mě předjíždějí auta obsazená evidentně závodníky, kteří se vyznají, jdu za davem a krátce před půl desátou jsem na místě. Registruji se a fasuji startovní číslo 39, účast bude evidentně slušná, nemusel bych být poslední. Jdu se rozklusat a je jasné, že to dnes rozhodně nebude optimální. To včerejší plavání jsem měl vystřihnout. A možná i tu vinotéku. Navíc vidím, kudy poběžíme, po zhruba dvou stech metrech po cestě mírně do kopce následuje výběh paseky po spádnici. Raději nepátrám, jak to bude dlouhé, nač se nervovat předem. K nervování mi stačí, že se rychle otepluje, proto se ještě rychle převlékám do krátkých elasťáků, bude to letošní první výběh v krátkém, ale byl bych býval raději, kdyby bylo chladno a běželo se to v dlouhém.

Těsně po desáté je odstartováno a jde se na to, výběh paseky je skutečně hustý je toho asi 200 m během kterých nastoupáme 40 výškových metrů (to ale v tu chvíli nevím), pěkně jsem se zakyselil, ale ani na rovnějším se nemůžu nějak rozběhnout, pod pět minut na kilometr se ne a nedaří. Tak trpím. První kilometr mi pípne 5:34 a panikařím, druhý a třetí jsou pořád lehce přes pět a panika je odplavena vlnou zoufalství. Pak vybíháme na klesající asfaltku a opatrně zrychluji. Cesta klesá čím dál tím víc, běžím opatrněji, je mi jasné, že na zpáteční cestě si to vyžeru, nechci proto doběhnout dolů úplně tuhý. Je tu kilometr 4,7 a otočka. Tak teď ten krpál zpátky nahoru, ale kupodivu mě to nakopává. Jednak se vracíme zpátky a pak když vydržím běžet i největší stoupání (jakkoli to možná není optimální strategie), je to skvělý endorfinový dopink. Jakmile se zase zanoříme do lesa, daří se mi konečně vyvinout nějakou rychlost a od této chvíle si běh fakt užívám, ve sporadických výbězích dokonce předbíhám. Je jenom potřeba se rozhodnout, co udělat se seběhem paseky (40 metrů klesání na 200 metrech je 20 % klesání), pro nějaké šetření už není důvod, jdu do toho co se dá. Buďto to zvládnu, nebo mě dole seškrábnou. Málem bylo správně za cé, že seškrábnou mě i fotografa, který ten seběh zdola fotil. Naštěstí jsem to zatočil, těsně ho minul, a do cíle už to dávám, jak jsem rozběhlý. V cíli neoficiálně za 48:15 48:16 a pořadí velmi neoficiálně 45. z 63. V první chvíli váhám, jestli se mám poblít, nebo zkolabovat, ale ustál jsem to. Pomalu jdu do šatny pro pití, trochu vyklusat, protáhnout, zhodtotit a tak dále a tak podobně.

Po závodě je vyhlášení loňského zlínského běžeckého poháru a po spočítání výsledků i dnešního závodu. Je distribuována letošní místní termínovka, velice inspirativní čtení.

Bezprostřední zhodnocení dnešního závodu. Udělal jsem v podstatě dvě chyby. I když chyby, it’s not a bug it’s the feature, zaprvé ten plný trénink a páteční plavání. A zadruhé neznalost trati a z ní plynoucí nevhodné rozdělení tempa. Chtělo to se trochu pošetřit na začátku, nezpanikařit na druhém a třetím kilometru, ony totiž byly dost dokopce, ale to mi v tu chvíli nebylo patrné. Naopak od chvíle, kdy to začalo v první půlce klesat jsem to mohl klidně rozbalit. To klesání je dlouhé, nohy bych si vyklepal až v jeho konci. S druhou polovinou jsem v mezích zákona a chyb v první polovině spokojen. 5:08 min/km vypadá na desítce ostudně, ale to je holt začátečnická daň za takovýto typ závodů. Navíc sehrálo roli extrémní oteplení, tím víc si cením, že jsem to absolvoval bez asistence Červeného kříže. Co by za to dali ti zkolabovaní na loňském půlPIMu a Nike Runu.

Update – máme tady výsledky, jak u organizátora, tak na behej.com. Potvrzeno nakonec 48:16, celkově 45. z 63, v kategorii MB osmý z jedenácti, což považuji za největší úspěch. Za další úspěch považuji schopnost bez újmy na vědomí item obsahu žaludku se nakonec rozběhnout a vytáhnout i nějaký finiš, tady jsem si pomohl na to osmé místo v kategorii. A tím tak nějak úspěchy končí, od lidí, se kterými běhám vyrovnaně rovinné závody jsem koupil dvě minuty, to je moc. Pro zajímavost, behej.com započítalo tento závod do svého žebříčku. Jakkoli mám k podobným žebříčkům dost odpor a oprávněné výhrady, tak je pozoruhodné, že se poslední dobou motám tak kolem sta bodov. Tedy s výjimkou tohoto závodu. Metodou reverse engineeringu dojdeme k tomu, že na stovku by bylo tentokrát potřeba 47:16, čili o minutu lépe a na to tam bylo, stačilo trochu použít mozek a/nebo pokory. Po minulém skvělém půlmaratonu přišla ta facka právě včas, bude to chtít ty závody trochu plánovat a improvizaci si nechat na tréninky.

Odkazy:

• Záznam z Garminu
• Popis Jirky Kozubíka včetně odkazu na fotky
• Web organizátora

Přecházím na nový formát tabulek. Místo nic neříkajících kalorií v sedmém sloupci tam je teď h₊, což znamená nastoupané metry. Chtělo by to asi i naklesané metry, ale osmisloupcová tabulka se už dobře nevejde.

Rozklus:

Závod:

Výklus:

^* – tohle Garmin nespočítal dobře. Na devátém kilometru je minimálně + 15 m, jedno stoupání tam bylo dost patrné.