21. dubna – Velká Morava

Moje výkonnost na regulérní desítce mi vrtá hlavou už delší dobu. Štěpánskou jsem dal pod 45, ale tam je trochu pochybnost o její délce, hulmenská měla délku správnou, ale čas jsem měl lehce přes 45 minut, Rohálovská je kopcovitá k osobákům nevhodná (teď už to vím). Bylo tedy rozhodnuto, vrcholem jarní sezóny bude rychlá, přesně změřená desítka. Volba padá na Velkou Moravu, která se běhá v Mikulčicích. Je to sice trochu dál, ale co by jeden pro verifikaci hypotézy neudělal. Jak zní hypotéza? V minimální variantě udělat osobák a v maximální variantě se podívat pod 43 minut.

Na start jedu za poněkud komplikované domácí situace, není zcela jasné, jestli budu moct běžet. Ze Zlína odjíždím ráno za mlhavého počasí, vypadá to na déšť, v Mikulčicích mě dobrovolníci navigují na parkoviště, které je zatím prázdné. V 9.30 přicházi z ATCT zpráva Start povolen, ale nebudeš blbnout, tak se registruji za 70 korun čip a číslo 26. Už probíhají dětské závody, chvíli fandím a pak se jdu převléknout. Šatny jsou ve zdejší sportovní hale a zatím jsou poměrně prázdné, tak se bleskově převléknu a věci si dávám do auta, ať je v šatně víc místa. Přicházím akorát včas na závody těch malých a nejmenších, pomáhám organizátorům coby zvýrazňovač mlíka. Ale ani by to nebylo potřeba, každý ví, kudy má běžet. Zatímco běží jundor se rozklusávám, bundu nechávám v autě a vzhůru na start.

Před radnicí se zrovna fotí VIP. Co se VIP týká jsem kníža Ignor, ale poznávám poslance Škromacha (zhubnul a sluší mu to) a paní Danu Zátopkovou. Kam jde pan Škromach nevím, ale paní Zátopková jde s námi na start (předpokládám, že nás bude startovat). Je obdivuhodná, naprosto přirozená, s každým prohodí pár slov. Vím že tenhle blog nebude číst, ale přesto Paní Zátopková díky.

Bohužel pro závodníky a bohudík pro diváky nevychází předpověď a vychází sluníčko a začíná připékat. Asi v 11.02 je odstartováno. Zase jsem poněkud více vzadu než bych býti měl, ale tady se narozdíl od Prusinovic lépe předbíhá, tak to tak nevadí. První tři kilometry přes vesnici jdu ve vysokém tempu, je jasné, že to nevydržím, ale kousek za výběhem z vesnice se chytám skupinky, která jde tempo, které se mi zamlouvá (bezopečně pod 4:30). Pokud tohle vydržím, a nasadím finiš, tak tam osobák bude. Při mezičasu na 5. kilometru (21:30) se dostavuje pocit deja-vu, ale tentokrát druhá půlka přece nemůže být taková hrůza jako na rohálovce?! Tak to jde až na otočku, která je na kilomteru 6,2.

V tu chvíli mi dochází. Zatím nikoli síly, ale fakt, že teď mě čekají tři kilometry proti větru. Navíc se rozpadá skupinka. Respektive se ukazuje, že proti větru jsem nejrychlejší já, tak to chvilku táhnu, ale vagónky z původní ztrácím. Občas se zkusím zavěsit ty, kdož mě předbíhají, ale když se tep dostává na 172, tak se zase pouštím. A slunce pálí jen… A vítr fouká… Ještě že zatím nejsou komáři, to by mě fakt už naštvalo! Koncem devátého kilometru je to zase trošičku dokopce, tak docvakávám skupinku před sebou. A je tu finiš, sláva. Pár běžců mě předbíhá, ale daří se mi vystupňovat tempo, přestože finišujeme do kopce. No ale ty tepy stojí za to, maximálku 179 jsem měl jenom když se mi zbláznil tepák. A tentokrát se mi nezbláznil. V cíli odmačkávám čas 43:51. Takže někde na půli cesty mezi minimální a maximální hypotézou.

Odevzdávám čip a číslo a fasuji koláč. Byl by i čaj a svařák, ale svařák nemůžu neb řídím a na čaj je fronta, tak vyklusávám k autu. Tam si dávám vyzávoděný koláč (mňam) a vodu z vlastních zásob. Podávám hlášení na ATCT, že jsem šťastně přistál v novém osobním rekordu a ke knize Slavné vraky, které jsem viděl a nadělal tentokrát nepřidávám novou kapitolu. Ještě trochu vyklušu, ale ani nečekám na vyhlášení, nepřevlékám se a jedu za manželkou.

Tentokrát stojí za zaznamenání i pár postřehů z cesty zpátky. Zastavují mě policisté, svědomí mám čisté. Chtějí doklady k řízení, jedu v běžeckém, doklady mám vzadu v kapsičce u elasťáků, tak říkám policistovi, ať se neleká, že na něj netahám kvér, ale že jsem byl běhat a doklady že mám na zadku. Tím jsem ho dokonale odrovnal. Bere si doklady, něco kontroluje, vše je OK, že vzhledem k tomu, že jsem byl běhat mi ani nedá fouknout (není důvod – bylo by to negativní). Tedy skoro vše, říká mi, že mi nesvítí světlo, a že až přijedu domů, si to mám spravit. Ptám se které, a že levé. Ojoj, to jsem byl zralý na flastr, tak mu slibuji, že to dám do pořádku co nejdřív. On mě jen odmávne, ať jedu. Na svou obranu tady můžu jen uvést, že se to stalo během cesty na závod nebo zpět. Doma vycouvávám z garáže, a to obě světla svítila. Uvažuji, že bych někde zastavil a žárovku vyměnil, ale jedu většinou v koloně jako neprvní vozidlo, tak to nechávám až na doma.

Manželka mi nejdřív trochu nadává za osobák, evidentně nevyjasněná definice termínu nebudeš blbnout, pak ale stáčím řeč na paní Zátokovou a atmosféra jihne. Poslouchala nějaký pořad v rozhlase, kde byla jako host a velmi si notujeme v obdivu k ní. Že se manželé shodnou v názoru, že někdo je blbec je normální, ale my jsme se shodli v tom, že někdo je obdivuhodný.

A tu žárovku v hlavním reflektoru jsem už vyměnil. A to bez použití k-slov a p-slov. Takovou sílu mají běžecké endorfiny.

• Záznam z Garminu
• Výsledky na behej.com

Rozklus:

Závod:

Výklus: