Archiv pro den: 18.6.2011

Tak to mám za sebou. O tom, že zkusím Olomoucký půlmaraton jsem se rozhodl po Pečecké desítce. Deset týdnů jsem trénoval podle plánu na půlmaraton za 2:10 ze zelené knihy. Průběžné testy naznačovaly, že by to mělo být pod dvě hodiny.

Přihlašoval jsem se 22. května a ukázalo se, že to bylo prozřetelné, neboť asi o dva týdny později byl závod vyprodán. Druhého června dostávám email, že mi bylo přiřazeno číslo. Bylo to moc pěkné číslo 3*5*7*13, pro ty, kdož neabsolvovali matfyz přidám i konvenční dekadický zápis mého čísla – 1365. Zbývá jenom zorganizovat konec dovolené tak, abych 18. června večer byl plný sil v Olomouci. To znamená, týden v Jizerkách mírně šetřící a jenom do pátku. V předzávodním týdnu se ladí forma, já jsem si navíc po vzoru Čapkova zahradníka přidal pěstování počasí. V pátek přesun na Moravu, cestou si v Olomouci vyzvednout číslo a ostatní příslušenství. To se po menších navigačních problémech i daří, ještě si dáváme odpoledne v Olomouci na náměstí kávu.

V pátek spíme doma, v sobotu zbývá vymyslet stravování, protože začátek je v 19 hodin. Rozhoduji se pro intenzivní celodenní karboloudink. Snídaně bílé pečivo s medem, první oběd (12.00) těstoviny s rajčaty, druhý oběd (15.00) těstoviny na sladko. Kolem půl čtvrté vyrážíme i s Katkou (coby osobním doprovodem) autem do Olomouce. Vzhledem k tomu, že už očekáváme uzavřenou trať, tak objíždíme nádraží zezadu a parkujeme v ulici U Reálky, kousek od startu, tentokrát bez navigačních problémů. Stíháme start rodinného běhu v 17.00 povzbudíme běžce a jdeme si sednout na schody jedné z olomouckých kašen. Přestávám karboloudat a začínám se zavodňovat. Asi vzrůstající nervozita zapřičiňuje, že musím urychleně provést vejstdamp. Naštěstí toalet je dost a fronty zatím nejsou. Žaludek se naštěstí uklidňuje a odcházím se převléct do závodnického. Ještě si s Katkou stihneme projít začátek tratě, já se symbolicky rozklusávám. Vypadá to, že předzávodní pěstování počasí se mi podařilo, zataženo, není dusno, vypadá to na déšť, pro závodníky ideální.

A směr startovní koridor. Ještě poslední odvodnění (jak poznamenal spolučekatel, co je v močáku se už nevypotí a zbytečně to zatěžuje) a stavím se někam, kam si myslím že patřím. Pak zahlédnu hodně daleko před sebou balónek vodiče na 2:00, tak se posunu dopředu jak jen to v tu chvíli jde (pořád mám ale 2:00 dost před sebou). Nijak nepanikařím, v koridoru je už družná zábava. Zvláště příběh běžce, který měl minule první půlku za 53 minut a druhou za hodinu a půl potěší, ale zároveň i varuje. Startovní výstřel jsem neslyšel, ale vidím rozběhlý čas na hodinách a pomalu se posunujeme směr startovní brána. za 59 sekund probíhám startem, abych se vzápětí zase zastavil kvůli ucpanému náběhu do Pavelčákovy ulice.

K vlastnímu běhu. Jsem často tázán, jak uběhnout půlmaraton.

1. Začnete běžet
2. Žádné zadruhé není (OK, tohle jsem si odněkud vypůjčil)

Přece jen napíšu něco víc. Plán byl jasný na půlmaraton pod dvě je nutné běžet kilometr za 5:40. To se mi od začátku daří (viz níže), tepy sice jdou přes 150 (to se mi v tréninku při tomto tempu nestávalo, ale to připisuji nervozitě). Prvních pět kilometrů je hodně o předbíhání (předbíhám a jsem předbíhán), což vyžaduje občas změnu rytmu. Takto dobíháme na první občerstvovačku, kde se zachovám jako správný křupanzačátečník. U prvního stolku beru chudince dobrovolnici dolévaný kelímek takřka zpodruky, přesože u dalších stolků je všeho dost. Snažím se pít za běhu, to teda nepůjde, tak to beru chvíli chůzí, to je lepší. Inu ogar z kotárů na velkých závodech. Na závěr si vezmu ještě banán, při tom už zmatky nezpůsobím. Od občerstvovačky dál se běží přece jen volněji. Ale přichází menší psycho. Velkomoravská k brněnské výpadovce stoupá (nikdy bych neřekl že tolik, a to jsem tam autem jezdil hodně dlouho) a na Albertově a Foerstrově je zase dost nepříjemný protivítr. Evidentně mělo pěstování počasí ještě rezervy. Ale přežil jsem to a docela bez ztráty tempa. V parku už je přece jenom veseleji, výběh na lávku mezi parky se mi jako jednomu z mála fakt líbí (citát spoluběžkyně – Při tom výběhu jsem se málem poblila) a točíme to pomalu do druhého kola. Na devátém kilometru beru Carbonex a pomalu ho cucám. Kousek před cílem potkávám svůj doprovod a jsem focen. Ještě že jsem ty fotky prohlédnul až po doběhu, kdybych se v tu chvíli viděl asi bych vzdal. Ale jak říkal už Zátopek, proto dělám dlouhé tratě a ne krasobruslení.

Do druhého kola nabíhám a na časomíře je něco přes 56. To vypadá, že to pod ty dvě bude, možná i o docela dost. Sil mám ještě dost, mysli jsem veselé, vzhůru do druhého kola. Běží se už podstatně volněji, nuda, šeď. Z letargie jsem vytrhnut při závleku do Babíčkovy ulice (kilometr 14) kde 400 metrů před sebou vidím vodiče na 2:00. Etwa stimmt nicht. A já to teda fakt nejsu! Dodáváme si se spoluběžci kuráž, že my máme správné dvě hodiny. De facto stejná situace se opakuje při smyčce ve Foerstrově. Tady už cítím, že je potřeba bojovat proti trudnomyslnosti a povzbuzujících diváků se ptám, zdali tudy běželi nějací černí Keňani. Diváci jsou ze mě chvíli trochu paf, asi nečekají že v tuto chvíli mají běžci ještě sílu ke konverzaci nicméně potvrzují že tudy před nějakou dobou běželi. Trudnomyslnost opadá, jeden spoluběžec se se mnou dává do řeči, evidentně máme oba ještě přebytek sil. Když se ve Foerstrově otočíme a přestane nám foukat proti, tak se rozhodujeme, že to rozbalíme a zrychlujeme. To se ukazuje jako hodně dobré řešení, navíc začíná pršet tak jaképak s tím copak. Já jsem to ještě vyfutroval druhým Carbonexem, přece ho neponesu do cíle. Když vyběhnu podruhé můstek, tak pomalu začínám věřit. Kolega ještě na posledním kilometru zrychluje (tedy zrychluje ještě více), inu mládí. Já zrychluji na tempo pod 5:00 a dobíhám v čase 1:56:39 OT, 1:55:40 RT. V cíli pak medaile, taška pusa od manželky vyzvednout batoh a domů.

To jak rychle jsem to běžel dokazuje to, že při odjezdu jsme museli zase zadem kolem nádraží. Trať byla pořád ještě uzavřená. Mission completed. Advance to next level.