Velká Morava v trojroli

Závod v Mikulčicích u Hodonína, který byl původně naplánován už na loňský rok, ale nějak to nevyšlo. Má to být premiéra rodinného běhu, aneb běží celá rodina. Pro rodiče je tam rovinná přesně změřená desítka (o tom, že tam fouká vždycky proti se raději nezmiňuji) a pro Filípka krátká trať pro nejmenší. Bereme s sebou prarodiče, aby pohlídali Filípka až poběžíme s Katkou my.

Takhle jsme vypadali před startem, Filípek už má startovní číslo, my máme do startu ještě dost času.

Vodič

Filípkův závod byl nejdřív, moje první role byla vodičská.

Tady to ještě jde, podle mého zvyku to poběžíme úplně z vnějšího okraje a jsme připraveni ke startu a zkoumáme díru, ze které fučí vzduch ze startovní brány. Bohužel se start nějak zasekl a to u těch nejmenších je dost problém, objevují se slzičky a jak brečí jeden, tak už se to sype.

Konečně je odstartováno a nelekáme se výstřelu a běžíme. Filípek běží zcela samostatně, vedu ze zadu jen pro jistotu. A je tu cíl.

V cíli cena, ale taky velký stesk po mámě. Máma se našla, konec dobrý, všechno dobré.

Závodník

Druhá role je závodnická. Nihil novi sub sole – jsem namlsaný pětkou při akvatlonu, osobák je letitý, chci to běžet někam ke 41 minutám, pokud by se sešlo všechno najednou tak ke čtyřiceti.

Všechno najednou se rozhodně nesešlo, jako obvykle tu fouká a to zásadně proti. Dělám co můžu…

… a v cílové rovince už mám dost. Nakonec je z toho čas 41:08, o trochu horší, než jsem čekal, ale je to osobák a to se počítá.

Trenér

Současně s mou rolí závodnickou probíhá má premiéra v roli trenérské. Katka si to chce taky zkusit, tak jsme spolu na jaře běhali. Natrénováno má dost, ale klíčová otázka zní, má to zkusit běžet pod hodinu? Nabízím vodičství, ale nechce, mám si běžet svoje, ona si poběží taky svoje. Vychází to dost na hraně, ale nakonec vydám pokyn, ať zkusí držet tempo 6:00 min/km, chytne se nějaké skupinky a rozhodne se podle okolností.

Tady je po dvou kilometrech, to samozřejmě netuším, jak na tom je. Vidím ji kousek před obrátkou, pěkně ji to jde a je vzorně zašitá ve veteránské skupince. Je zřejmé, že na obrátku doběhne a pak jí nezbude než to dát do cíle, trať je totiž uzavřená.

V rámci svého výklusu jí běžím naproti, potkávám je asi kilometr před cílem…

…tak se připojuji. Ve skupince Gbeskí strýci už se drží jen silou vůle, evidentně bylo tempo dobře zvoleno. Jenom to nebylo tempo na desítku za hodinu, ale výsledný čas je 55:59 – naprostá bomba a moje trenérské selhání. O to větší dík patří Gbeským strýcům.

Závěr

Příjemně strávené rodinné dopoledne na pěkném závodě. Díky organizátorům a Gbeským strýcům.