Po odskočení k maratonu je tady opět závodní červen a s ním dva závody zdejší běžecké soutěže. První v pořadí je Zlínská lesní hodinovka, letos až v půlce června. Celkem rovinatý kilometrový okruh v lese furt dokola po dobu šedesáti minut. Celá soutěž se letos inovuje, hodinovka má výrazný charitativní podtext, za každý uběhnutý kilometr dostane Slunečnice pět korun. Jsem zvědavý, jak to změní účast. Počasí letos vychází přesně opačně než vloni, začátkem týdne příšerná horka a na víkend se ochlazuje, na závod má být velmi příjemných 20 stupňů. Letos by to mohlo být rychlé.
Cíle pro letošek jsou jasné, posunout osobák (12 800 m) z předloňska. Sice od května netrénuji rychlost, ale minulé 2 míle ukazují, že tam pořád je. Letos by to mohlo být rychlé.
Přicházím poměrně brzo (půl hodiny do startu) a dostávám číslo 84. Loni nás bylo 60. Startovné je dobrovolné, tak dávám 70 korun, to by mělo být těch zhruba 5 korun za kilometr. Kdybych uběhl víc, tak to doplatím ex post. Na startu samozřejmě řada známých, tak rozklusat, probrat taktiku na Hostýnskou osmu a na start. Při rozklusu další změna proti loňsku, trať je bez bláta. Letos by to mohlo být rychlé.
Na startu je nás přes 120, klientela je ale jiná než obvykle. Samozřejmě, hoši, co spolu běháme, jsou přítomni, ale je tu hodně příležitostných běžců a běžkyň. Na startu se ocitám hodně vepředu, taktika pro začátek je jasná, nepřepálit, držet se známých a v druhé polovině se uvidí. Letos by to mohlo být rychlé.
Přes velké množství lidí je start úplně hladký, chvíli se držím Aloise Škrabánka, v tu chvíli to vypadá, že by 14 km mohlo padnout, ale nevydržím. Pak dělám tandem s Danem Brázdilem, těsně před polovinou jsem sám, pořád se mi to daří sázet kolo pod 4:30, to bude osobák v pohodě. Letos je to rychlé.
Tady jsem zdokumentován zhruba v polovině závodu, právě se chystám předběhnout běžce 107 o kolo (z obrázku to nevypadá, ale je to tak). Vzhledem k množství a rozličnosti běžců je předbíhání o kolo časté, ale všichni běží až možná přehnaně ohleduplně, tak to není problém ani v singletrekové části. Když už to vypadá na pohodový doběh pro osobák, jsem ve třináctém kole asi na kilometru 12,65 předběhnut Jirkou Kozubíkem a je mi jasné, že pohoda právě skončila, musím ho zkusit uviset. Teď to bude hodně rychlé.
Jirku uvisím (neb to neběží naplno) a asi po hodině končím na oficiálních 13 640 m (výrazný osobák, tempo 4:24 min/km), což znamená 34. místo ze 125 startujících, v kategorii pak 6. z 12. Žádné velké vyklusávání, u dětských běhů to už žije, ale já jedu domů za svým dítětem, příště bych mohl vzít Filípka s sebou. Běžecké podmínky byly letos optimální, asi to šlo běžet o trochu rychleji, ale 14 kilometrů je zatím(?) nedosažitelných. Jo a těch posledních 640 metrů bylo tempem 4:10 min/km. Neříkal jsem někde, že to bude letos rychlé?
Na kilometru 4,5 podbíháme Štefánikův most a jsme při tom zdokumentováni. Tudy poběžíme ještě jednou, ale to už bude sil podstatně méně. Na konci Holešovic zahlédnu před sebou vlajky vodičů na 3:30 a zhruba na 11. kilometru v Husákovu tichu si je docvakávám a zařazuji se do houfu a nepatrně zvolním. Va výběhem z Těšnovského tunelu hraje kapela Sax & Rhythm – bravo. Teď nás čeká historické centrum – podruhé Pařížská, Staromák, Celetná, Příkopy a Národní.
Na rohu u Národního divadla jsme opět zdokumentováni, jsem vzadu zhruba uprostřed už ve skupině s vodiči. Na 16. kilometru Horáček Swing Orchestra, pěkně hrají do kroku. Smyčka v Nuslích znamená mírně do kopce a začínám cítit, že běžím. Znovu k Vltavě a do Podolí na půlmaraton, mezičas za 01:43:53, mám něco naběhnuto, otázka je, kolik ztratím v druhé půlce. Na obrátce kousek za půlmaratonem čeká manželka s Filípkem se záložním proviantem. Nic nepotřebuji, tak jen pusu na cestu. 
Sláva, poslední občerstvovačku mám za sebou, teď už jsou to jen dva kilometry.
Je dokonce zdokumentovaný můj návrat do Evropy, mám už poněkud rozmazané rysy, ale co člověk může čekat od maratónce na 40. kilometru. Teď je ta správná chvíle na proklínání britské královské rodiny typu Kdyby tam bývali nebyli, už bych tam býval byl. Ale ten kousek už doběhnu, rozbíhám zase docela slušné tempo. A je tu Pařížská, dneska už potřetí, užívám si ji hlavně s vědomím, že žádné počtvrté už dneska nebude! Finiš nenasazuji, není důvod, raději si to vychutnávám. Cíl – čas 03:30:45 reálný, 03:34:49 oficiální.
Teď jsme asi o další kilometr dále, furt mírně, zato vytrvale do kopce. A stejně jako loni je tady lama – rozvázáná tkanička, však ji někde zavážu. Zhruba na třetím kilometru se trať láme a začínáme sbíhat směrem na Příluky. Nejdřív mírně pak prudčeji…
… a až je to fakt krpál, přichází otočka a má se běžet to samé zpátky. Letos ale vidím na otočce něco, díky čemu jsem to překvapením málem neubrzdil. Občerstvovačka. Tý jo potřetí, na to tady nejsme zvyklí, ale pánbu zaplať za ni. Já osobně ji probíhám, ale běžci kolem nepohrdnou a když si vzpomenu na časy, když jsem běhal desítku hrubo přes padesát, jak by se mi tenkrát bývala hodila. Cestou dokopce předbíhám ty, kdo mě předběhli cestou dolů. Aha, měl bych něco udělat s tou tkaničkou, ale bota zatím drží, běžím dál. Už jsem na vrcholu, teď je to jenom tři kilometry skoro pořád dolů, tak jedem. Poslední kopeček nahoru, dneska běžím sám, tak nikoho nesetřásám a poslední prudké klesání dolů, trochu docvakávám předchozí skupinu. Poslední ostrou pravou zatáčku…
…jsem vybral a makat posledních sto metrů do cíle. Teď už běžím tak rychle, …
…až utíkám fotografovi ze záběru, navíc mi to sfouklo čepičku, ale zachytávám ji…
… a je tady cíl. Konečně si můžu zavázat botu. Čas dle Garminu 43:23, úkol splněn.
Bohužel povinnosti volají, čeká na mě cesta do Prahy, tak se nezdržuji a vyklusávám s igelitkou k autu. Tentokrát mě to dost mrzí, že jsem nemohl zůstat. Někdy příště.