4. března – 1/2 maraton Zlín • Self-Transcendence Race

Modrý tým o víkendu závodil, tak jsem se přidal, ať netrhám virtuální partu. Znamenalo to sice dva závodní víkendy po sobě, ale jak říkali husité nepřátel se nelekejme na množství nehleďme a když tam nebudou, hrr na ně, když tam budou cófnem.

Po půlroce znovu půlmaraton na Příluku. Tentokrát s jemně pikantní předehrou, v pátek před Rohálovskou desítkou najednou telefonát na mobil za zlínského čísla. A tam někdo ze Sri Chinmoy maraton teamu, že dělají 4. března půlmaraton na Příluku a že na mě nemají email, ta že mě zvou takto. Tak jsem jim dal email, ať pošlou propozice a slíbil jsem, že pokud to jen trochu půjde, tak poběžím. Kolikrát se hobíkovi stane, aby ho organizátoři osobně zvali na závod, to už jsem skoro VIPák. Plán jsem měl nastavený na Rohálovskou desítku o týden předtím, ale řekl jsem si co, přinejhoším bezambiciózně potrénuji. Po Prusinovicích nejsem nijak fatálně rozsekaný, tak odesílám přihlášku s tím, že aktuální závodní strategii určím ráno na startu. Týden předtím víceméně normálně trénuji, ještě v sobotu jdu sice krátký výklus, ale zato v kopcích.

Jedu tam hned ráno po deváté už převlečený z domu. V 9:20 jsem na místě, moji přihlášku už tam mají, platím startovné 70 korun a dostávám číslo 22, čtyřicet dvojka na mě tentokrát nevyšla, ale dvaadvacet je taky pěkné číslo. Já jsem taky pěkné číslo, říká manželka, ale to sem nepatří. Ve srovnání s podzimním závodem je už při příjezdu na parkoviště jasné, že leccos bude jinak. Konkurence je úplně jinde co do kvantity (minule jsme se na to parkoviště hravě poskládali) i co do kvality (jsou vidět dresy Author Tufo, Bike Drásal…), je mi jasné, že ve výsledkové listině to budu jistit zezadu. Při přesunu na start vidím Petra Vabrouška, okamžitě mě napadá cíl pro tento den – nedostat od něj tři kola, dvě mně budou stačit bohatě. Běží se necelých devět kol zvících necelých 2,5 km. Je mi jasné, že cíl je to poměrně ambiciózní, to bude chtít makat od začátku do konce, tím je určena aktuální závodní strategie. Myšlenky na bezambiciózní trénink jsou pro dnešek zapomenuty.

Díky většímu množství závodníků je mírný skluz, odstartováno je v 10.08. Na rozdíl od podzimního běhu mě čas prvního kilometru pod pět minut neděsí, tepy jsou OK, zkusím to udržet jak jen to půjde. A ono to jde, sice to bolí, ale jde to. Pokud bych udržel tempo pod pět, to bych šel někam na 1:45 a výrazný osobák. A na osobák to bude, i když v druhé půlce zpomalím. Zatím se držím skupinky, kterou vede Jíří Prokop a kilometry jsou lehce pod pět. Výborně, ale bolí to, nohy začínají být olověné, já to neměl chodit z plného tréninku. Na sedmém kilometru si šoupu první Carbonex, který dvě kola cucám, a celkem mě to nakopává. Skupinka se postupně stává tříčlenná a je tady normální obrázek, jsme předbíháni o kolo a předbíháme o kolo. Díky tomu, že běžím ve skupině, držím tempo pod pět, sám bych to nedokázal. Snaha udržet skupinu vede k tomu, že některé občerstvovačky vynechávám úplně a ty, kde si beru vodu probíhám víceméně plným tempem. Z toho, že píšu tento report je zřejmé, že jsem se neutopil, ač jsem měl namále. Chvíli tahám skupinku dokonce já, ale kolegové zrychlují už kolo a půl před cílem a tuto nabídku nemohu při nejlepší vůli akceptovat. Ale teď už to dám i sám. Tak ještě poslední občerstvovačka, napít se, neutopit se, zbytkem vody se polívám a jdu do finiše, 2,5 km jsem běžel už tolikrát. Jiřího Prokopa docvakávám a on mi kilometr před cílem ukazuje, že mám makat sám. Tepy už jsou stošedesátkové, tak ještě přitlačíme. V cílové rovince ještě někoho předbíhám a je tady jediný zádrhel běhu, v protisměru jede autobus do zastávky. Tak rychle na chodník, oběhnout autobus a pokračovat ve finiši. V cíli se zastavují stopky na 1:42:34, což je osobák o sedm minut (proti Otrokovicím).

V cíli se osobně potkávám s Jiřím Kozubíkem a jdu trochu vyklusat, vzhledem k dosaženému času volám domů až po výklusu. Byly by k dispozici sprchy, ale ty nechávám přespolním, já to mám kousek domů, to vydržím. Oběd v závodce Madal Bal si ujít nenechám, mají to tam pěkné, oběd samozřejmě vegetariánský, těstoviny se zeleninou normální, ale polévka zeleninová s pohankou vynikající. V jednu hodinu je vyhlášení, tak ještě zatleskat vítězům a domů. Doma nenastává hlaďák, to běhání pod ANP má něco do sebe.

Ještě nejsou výsledky, tak jenom předběžné hodnocení. Pocity skvělé, čas skvělý, tušil jsem, že v půlmaratonu mám rezervy, tak jsem je vyčerpal. Pro objektivitu nutno říct, že elementálové byli nakloněni – slunečno, chladno a bezvětří, rychlá trať (která rozhodně není delší, jak to bylo v Otrokovicích) a skoro celé jsem to běžel ve skupině, která běžela o trochu rychlejší tempo, než bych býval běžel sám. Zatím nevím, kolik kol jsem od Vabrouška dostal, myslím si, že jen dvě a že jsem cíl splnil, ale jistý si tím nejsem.

Что делать? Rozhodně nemám v plánu zakládat libovolnou politickou stranu, spíš jak běhat dál. Je mi jasné, že ve třetím roce běhání už to zlepšování půjde pomaleji, pakliže vůbec. Takže asi v tomto pololetí objíždět menší místní závody a možná na podzim zkusit maraton. Ale hlavně, během se i nadále bavit.

Tak jsou venku výsledky. Čas potvrzen oficiálně 1:42:34, mezi muži 39. ze 66. Proti podzimu propad, ale to bylo dáno konkurencí, kam se hrabe Bittner, to se nedá srovnat. Takže nesrovnávám. Co se pocitů den poté týká, pořád je to hlavně pocit z dobře odběhnutého závodu a jako bonus bolavé tělo. Co bolí, to sílí.

Odkazy:

• Záznam z Garminu
• Stránky závodu u SCMT, výsledky a fotky

Rozklus:

Závod:

Výklus: